Malou expedicí k velké. Gravelový bikepacking s CTM Koyuk CR Race
Text a foto: František Pašek
Malou expedicí k velké– spolu s CTM Koyuk CR Race. Tak by se dal nazvat náš plán transferu ze španělské Málagy do marockého Marakéše. Náš? Proč množné číslo, když jdu sám?
S Koyukem jsme toho zažili za těch pár dní tolik, že mi přišlo fér brát ho jako rovnocenného „lidského“ parťáka. Takže proto… Tak tedy náš první bikepacking s Koyukem CR Race. S plnými kufry kvalitního oblečení, elektroniky a hlavně jídla.
Na dlouhé tréninky jsme zvyklí a dá se říci, že je vyhledáváme, ale tohle je úplně jiná dimenze cyklistiky. Kromě fyzických sil to chce mentální odolnost, vynalézavost, intuici, dobrou orientaci v terénu, ale také materiál, na který se můžeme spolehnout. A my víme, že se můžeme.
Pojďme se na to podívat v číslech. Málaga– Marrákeš je přibližně 760 km a kolem 5 000 výškových metrů. To lze považovat za poměrně rovinatý terén, který, když jej rozdělíme do čtyř dnů, má ještě i výrazně pozitivní tréninkový efekt v rámci aerobní kapacity.
1. den: Naproti
Odjezd z města Málaga byl docela studený. Ještě byla tma, když jsme vyrazili na plně naloženém Koyuku, který měl pocitově tak 20 kg. Trasu máme naklikanou podél pobřeží přes Marbellu směr Gibraltar– Tarif. Sem- tam po dálnici, protože jiná cesta tam nevede.
Terén je více- méně rovina a asfalt, gravel nás čeká až v Maroku. Nyní se potřebujeme hlavně přepravit. Víme, že jdeme naproti totálnímu bouřkovému kolapsu, který druhý den vyplaví Málagu a potrhává některé cesty.
V pompézním městě Marbella si dáváme rychlé quattro pio (dvakrát doppio) a po zaklapnutí se do SPD- ček cítíme první kapku. Paráda, už jen 100 km a jsme v přístavním městě Tarifa. Během 10 minut se rozprší, rozlije a spustí se souvislá vrstva vody.
Přečtěte si také
Jediné, co nás drží nenasednout na vlak, je vítr, který se otočil do zad. Sice nás na pobřeží sfouklo, uklouzlo a na hladkých dlaždicích jsme asi ve 37 km/h lehli jako kabela, ještě i na stranu přehazovače, ještě že nový Koyuk má nový SRAM Rival s odolným systémem UDH.
Navíc máme panýry, tedy tašky na zadním nosiči. Takže se otřeseme (jako vždy s úsměvem) a jedeme dál. Až ve městě Algeciras, na jihu Španělska, nás čeká stoupání o průměru 4– 5% a dlouhé asi 6 km.
Na vrcholu nás vítá otevřená obloha a slunce připravené na západ. Poslední sjezd do Tarify a věci, které mám na sobě, téměř proschly. Zůstáváme ve Španělsku. Poté, co najdeme ubytování, kde Koyuk nocuje ve sprše pro osoby se zdravotním znevýhodněním, jedeme se najíst a nakoupit další den, kdy nás čeká trajekt do Maroka.
2. den: Pravidla jsou na to, aby se dodržovala…
Všechno jde podle plánu až na jeden malý detail. Na marocké straně nás po kontrole zavazadel zastavují celníci a konfiskují dron, který je v celé zemi striktně zakázán.
Nemáme jinou možnost, než ho tam nechat a vrátit se do tří dnů (to bychom měli být asi 700 km v pohoří Atlasu), nebo se vrátit do Španělska a poslat ho domů. Volba padá na možnost B.
Přečtěte si také
3. den: Chaos, který je v pořádku
Nastupujeme na první trajekt v 7:00 směr Maroko. Na celnici odpovídáme: „No weapon, no drone.“ Bez dodatečné kontroly pokračujeme dále. Trasu máme v Garmině naklikanou do Casablancy přes Kenitru a Rabat, hlavní město.
Do nepoznané země vstupujeme ráno, právě když začíná dopravní špička. Vypadá to jako totální chaos, ale domácí to mají pod kontrolou: plyn, brzda, troubení. S Koyukem jsme zcela naloženi, proto do křižovatek vcházíme opatrněji.
Díky převodům 10– 46 a převodníku 42T máme slušný odpich. Jiná káva jsou brzdy. Jsme těžcí, ale jejich účinek je neskutečný. To si oblíbíme již první den našeho společného fungování. Asi 50 km za městem vstupujeme do agrooblasti.
Široká zvlněná polní cesta, místy gravel, přibližně 100 km. Po nedávných deštích hodně louži, výtluků a děr. Na naše štěstí máme obuty jedny z nejodolnějších plášťů, jaké jsem kdy jezdil, WTB Nano 52 na karbonových kolech Vision SC 48 a v každém více než 200 ml sealantu, což v konečném důsledku tvoří docela slušnou dávku odolnosti, aerodynamiky a gripu.
Přečtěte si také
Ale i přes skoro dokonalé jízdní vlastnosti naše průměrka klesá, ale nevadí. Toto není o číslech, ale o vnímání okolí… a dobře tedy, musíme si sledovat, kdy se setmí, protože čas je v tomto případě irelevantní.
Cestou potkáváme množství dobrosrdečných lidí ochotných pomoci a poradit. Každý troubí, mívá, povzbuzuje. Každý jeden člověk. Do Rabatu přijíždíme těsně po setmění. Zastavujeme na rušné ulici.
Koyuk opírám o zeď a sedám si vedle něj. Každý kolemjdoucí ho obdivuje a ptá se na cestu. Dětem ukazujeme, jak jednoduše lze přehazovat rychlosti.
Ten elektronický zvuk nás nepřestává bavit ani po letech. Po 10 hodinách jízdy a spálených 8 000 kaloriích se rozhodneme přenocovat a pokračovat další den.
4. den: Začátek našich ultraambic
Dnes přilétají kluci do Marrákeše a my tam máme být. Čeká nás přes 300 km přes Casablancu, kde se zastavujeme na oběd a obdivujeme asi největší mešitu, jakou jsme kdy viděli. Nádhera.
Téměř dvě hodiny ztratíme řešením nepříjemné situace s blokovanou platební kartou. Je po čtvrté odpoledne a před námi je ještě více než 220 km do Marrákeše. Dohadujeme se, že pokud by se něco stalo, přenocujeme po cestě. Setmí se. My jsme připraveni. Nohy drží. Koyuk také. Všechno funguje.
Ve městě Settat doplňujeme jídlo, vodu, zmokneme a dáváme vědět klukům, že jedeme až do Marakéše. Čeká nás ještě minimálně 120 km, asi 5 hodin v protivětru. Je tma, ale cesta není nebezpečná. Auta i kamiony nás obíhají velkým obloukem, řidiči nás zdraví. Po půlnoci je na cestách ticho. Slyšet jen pláště.
A pak i smečku toulavých psů. Naštěstí se prozradí včas. Převod máme rychlý, adrenalin funguje ai něco přes 1000 wattů nám pomůže zmizet. Posledních 50– 60 km cítíme únavu.
Jídlo ztrácí chuť, voda je mdlá a tlačí nás jen vidina postele, sprchy a zázemí u kluků. Když spatříme Marrákeš na horizontu, dáváme vědět, že do hodiny jsme tam. Ubytování nás však už přijmout nemůže. Po jedné v noci Booking nefunguje v náš prospěch.
Vcházíme do města, 20 minut po tříproudé prosvětlené cestě. Zastavujeme. Scénář se naplnil. Je něco po druhé v noci. Stojíme uprostřed Afriky. Já a Koyuk. Po 330 kilometrech. Spáleno 12 000 kalorií, jídlo snědené, voda vypitá, trochu unavení, 8 stupňů…
Co budeme dělat? To se dozvíte v příštím blogu!
