Šance na vítězství z úniku je jen 2%. Proč se jezdci na Tour de France pouštějí do úniků?
Pokud si prohlédnete kteroukoli etapu Tour de France, téměř vždy uvidíte několik jezdců, kteří hned po startu zaútočí, odpoutají se od hlavního pole a vytvoří únik.
Na rovinatých etapách má taková skupina obvykle maximálně pět jezdců. Jejich náskok se často ustálí kolem pěti minut, i když někdy naroste i na více než deset minut. V kopcovitém terénu se však často vytvoří početnější skupina.
Únik může vzniknout v různých fázích etapy. Některé pokusy peloton zlikviduje již po několika kilometrech, jiné se rozpadnou během závodu.
Občas se stane, že jezdci vydrží vpředu téměř až do cíle, ale po hodinách enormního úsilí jejich hlavní pole dostihne jen několik kilometrů, nebo dokonce pár stovek metrů před páskou.
Peloton má oproti úniku výraznou výhodu. Každý jezdec v úniku musí odvádět podstatně více práce, aby udržel vysoké tempo.
Velká skupina je aerodynamicky efektivnější a námaha v čele se rozdělí mezi větší počet závodníků, což znamená nižší odpor vzduchu i menší spotřebu energie.
Přečtěte si také
Chapettův zákon
Výhoda pelotonu je natolik výrazná, že mezi cyklisty vzniklo nepsané pravidlo známé jako Chapettův zákon.
Vychází z dlouholetých zkušeností a říká, že pokud peloton jede naplno, dokáže smazat přibližně jednu minutu náskoku na každých deset kilometrů.
I proto hlavní pole často drží únik na rozumném odstupu a začne jej systematicky stahovat až v závěru etapy.
Největší šanci na úspěch mají úniky v kopcovitých etapách. Ve stoupáních totiž hraje aerodynamika menší roli a mnohem důležitější je poměr výkonu k hmotnosti jednotlivých jezdců.
V rovinatých etapách určených pro sprintery se pravděpodobnost úspěchu úniku odhaduje jen na přibližně dvě procenta.
Jezdci v úniku přitom nebojují jen proti pelotonu, ale také mezi sebou.
Statistiky z více závodů Grand Tour ukazují, že šance konkrétního závodníka z úniku dovést svoji snahu až k etapovému vítězství se pohybuje přibližně na stejné úrovni, tedy kolem dvou procent.
Celkové statistiky sice uvádějí pouze 2- procentní šanci na vítězství, avšak na loňské Tour de France se těšil z vítězství jezdec z úniku až šestkrát. Z úniků tehdy triumfovali Jonas Abrahamsen, Tim Wellens, Valentin Paret- Peintre, Ben O'Connor, Kaden Groves a Ben Healy.
Proč se tedy vyplatí jít do úniku?
Právě touto otázkou se nezabývají pouze sportovní ředitelé, ale také vědci. Problematice úniků se věnuje řada odborných studií, které využívají poznatků z teorie her, ekonomie i fyziky, aby vysvětlily chování jezdců během závodu.
Existují však také mnohem jednodušší důvody. V únicích často vídáme závodníky ze slabších týmů včetně týmů, které se dostanou na závody s divokou kartou a startují na Tour de France na základě pozvánky organizátorů.
Pro takové týmy představuje únik cennou mediální pozornost a zviditelnění pro sponzory. Samotný jezdec se může ukázat před manažery a zvýšit svou hodnotu na přestupním trhu.
Vítězství v etapě Tour de France patří mezi nejprestižnější úspěchy v cyklistice a může výrazně ovlivnit další průběh kariéry.
Přečtěte si také
Únik zároveň zvyšuje šanci získat body a finanční prémie na rychlostních nebo vrchařských prémiích. Za vítězství na rychlostní prémii lze získat až 1500 eur, za horskou prémii podle její kategorie maximálně 800 eur.
Etapový triumf na Tour de France je odměněn částkou 11- tisíc eur, přičemž finanční odměny získává i dalších devatenáct jezdců v cíli.
Velmi důležité je také složení úniku. Všichni jeho členové musí být dostatečně silní a zároveň ochotni spolupracovat. Právě zde vstupuje do hry teorie her.
Pokud některý z jezdců odmítá střídat v čele, ostatní ho často přestanou tolerovat. Takový přístup může vést k rozpadu úniku nebo k tomu, že skupinu peloton snáze dostihne, protože zbylí jezdci musí odvádět více práce.
Stejně problematický může být jezdec, který je příliš vysoko v celkovém pořadí. Favorité na celkové vítězství mu nechtějí dovolit získat cenný čas, a proto se někdy stává, že ostatní členové úniku s ním odmítnou spolupracovat.
I proto někteří závodníci záměrně ztratí čas v úvodních etapách, aby se v celkové klasifikaci propadli. Následně mají větší šanci, že je peloton nechá odejít.
Přečtěte si také
V závěru rozhoduje taktika
Jedním z důvodů, proč úniky často ztroskotají až těsně před cílem, je změna chování samotných jezdců v posledních kilometrech.
Nikdo totiž nechce odvést na pásku silnějšího sprintera a následně sledovat, jak jej v závěru bez problémů předčí. Nejrychlejší jezdci se proto často drží na konci skupiny, šetří energii a čekají na správný okamžik na rozhodující útok.
Výsledkem bývá zpomalení tempa úniku v závěru etapy. To výrazně zvyšuje šanci, že je dostihne peloton, který naopak zrychluje, když se jednotlivé týmy snaží připravit své sprintery na boj o vítězství.
Přesto zůstává pravděpodobnost úspěchu z úniku vyšší než z pelotonu.
V hromadném finiši si etapové triumfy většinou dělí kandidáti na celkové pořadí, sprinteři nebo úzká skupina mimořádně silných klasikářů, kteří dokáží uspět iv náročnějších etapách.
I proto mají jezdci i jejich týmy dostatek důvodů riskovat a zkusit štěstí v úniku, přestože statistika hraje proti nim. Navíc právě takové odvážné pokusy patří k tomu, co činí Tour de France tak atraktivní pro fanoušky.
