„Pogačar nebyl ve Slovinsku ničím výjimečný, natož ještě v Evropě.“ Jak se zrodil jeden z největších fenoménů v historii cyklistiky
Andy McGrath na konci loňského roku vydal knihu Tadej Pogačar: Unstoppable, která mapuje zejména začátky kariéry slovinského fenoménu.
Pokud někdo píše biografii jezdce, jakým je Taděj Pogačar, jednou z největších výzev je rozhodnout se, kdy přestat psát.
Od momentu, kdy se Slovinec objevil v profesionálním pelotonu v roce 2019, si vypěstoval chuť vítězit, která nemá obdoby od dob Eddyho Merckxe v 60. a 70. letech. V době vydání knihy měl na kontě 108 vítězství.
Dnes jich je již 124, jelikož v roce 2026 vyhrál Strade Bianche, Milán- San Remo, Kolem Vlámská, Liège- Bastogne- Liège, Kolem Romandie (+4 etapy) a Kolem Švýcarska (+3 etapy). Na Tour de France zatím triumfoval ve třech etapách a je na nejlepší cestě za pátým žlutým dresem.
Přečtěte si také
Pro mnohé jezdce by jen zlomek zmíněných vítězství definoval celou kariéru. Pro Pogačara však znamenaly jen další položky v seznamu úspěchů.
Pro McGratha nešlo jen o otázku, kde udělat tečku, ale také o to, jak hodnotit jezdce, který je stále aktivní. „Je to pravděpodobně nejtěžší věc, jakou jsem kdy dělal,“ říká o projektu.
Jeho předchozí dvě knihy se věnovaly zesnulým cyklistickým šampionům. Tomu Simpsonovi, Britovi, který tragicky zahynul na Mont Ventoux během Tour de France 1967, a problematickému Belgičanovi Franku Vandenbrouckemu, který bojoval se závislostmi a zemřel během dovolené v roce 2009.
„Psaní o minulosti má své výhody i nevýhody, ale bylo asi jednodušší dostat se blíže k lidem kolem těchto jezdců než uchopit současnou superhvězdu, která je neustále v pohybu,“ vysvětluje McGrath.
„Srovnávat ho s Merckxem je jako komentovat závod, když je ještě 70 km do cíle.“ Přesto přichází kniha Unstoppable ve velmi vhodnou dobu.
Nejen proto, že je mezi sezónami a Pogačar má podle kalendáře povinnou pauzu od vítězství, ale také proto, že je s velkou pravděpodobností blíže ke konci kariéry než k jejímu začátku.
Přečtěte si také
Pogačar odmítl rozhovor pro knihu a jeho tým měl podle McGratha „smíšené pocity“ z toho, že vzniká právě teď.
Autor však nenarazil na zeď ticha a povídal si se spoustou klíčových lidí, kteří formovali Pogačarův život a kariéru, od rodičů, učitelů a přátel až po týmové kolegy a rivaly z celého jeho působení v profesionální cyklistice.
„Bylo by příjemné mít s Pogačarem hodinový rozhovor?,“ ptá se McGrath řečnickou otázkou. "Takový čas nedostane nikdo. Největší závod nevyhrává tak, že by to málo volného času, který má, věnoval novinářům."
Pogačarův hlas se však knihou táhne z různých období jeho života, což bylo pro McGratha důležité.
„Chtěl jsem, aby tam byl jeho pohled a osobnost, aby zazněl jeho vlastními slovy, ať už z minulých rozhovorů, tiskových konferencí nebo z jeho vystoupení v mezinárodních médiích.“
Ve Slovinsku nebyl ničím výjimečný, natož ještě v Evropě
Při čtení biografie rockové hvězdy, jakou byl například David Bowie, několik desetiletí po jeho vrcholu jsou nejzajímavější divoké příběhy z veřejného života.
U knihy Unstoppable, která mapuje kariéru jezdce, kterého sledujeme prakticky v přímém přenosu, jsou nejzajímavější právě začátky.
Jak vůbec vznikne někdo jako Pogačar? McGrath navštívil jeho rodné město Komenda, vesnici asi 20 km severně od Lublaně, a povídal si s lidmi, kteří sehráli v jeho životě klíčovou roli.
Jednou z věcí, které jsou na Pogačarovi pozoruhodné i dnes, v letech plných vítězství, je jeho humor a způsob, jakým vystupuje.
Svému povolání přistupuje maximálně vážně, ale nikdy neztrácí z dohledu absurdnost a štěstí toho, že se může živit ježděním na kole.
Pro lidi, kteří ho znali od dětství, to však není nic nového. McGrath popisuje Pogačara jako dítě, které „vyzařovalo klid, trpělivost a radost“, čehož si jeho rodina všimla velmi brzy.
Fyziologické předpoklady a schopnost regenerace, o kterých později mluvili trenéři jako Iñigo San Millán, však nebyly zjevné okamžitě.
„Zaujalo mě, že když jsem si povídal se sportovními vědci, kteří ho testovali v 16 letech, nebyl ve Slovinsku ničím výjimečný, natož ještě v Evropě,“ říká McGrath.
Přečtěte si také
Lidé si neuvědomují, jaké překážky musel překonat
Při otázce na autora, zda neměl obavy, že v příběhu Pogačara, který měl zdánlivě bezproblémové dětství a působí velmi vyrovnaně, nebude dost konfliktů nebo dramatu, nesouhlasil.
„Lidé si neuvědomují, jaké překážky musel překonat, jaké měl růstové bolesti a že mnohé potíže se odehrávaly mimo očí veřejnosti,“ tvrdí McGrath.
Pogačar nebyl v mládí strojem na vítězství a je známo, že si musel počkat, až jeho tělo dozrálo a doběhlo představy školáka, který během vyučování snil o cyklistické kariéře.
Když se však v roce 2018 objevil na prvním tréninkovém kempu týmu UAE, ve kterém dosud strávil celou profesionální kariéru, tento chlapec s andělskou tváří a sotva naznačenými svaly na nohou dokázal držet tempo na dlouhých stoupáních se zkušenými profesionály, jakým byl například Dan Martin.
Všechny neohromilo jen to, co předváděl v daném momentě, ale zejména strop, který bylo možné u něj tušit.
Přečtěte si také
Tým rostl spolu s Pogačarem a Pogačar rostl spolu s týmem
O 7 let později je 27- roční Pogačar lídrem týmu UAE Emirates- XRG. Ne věkem, ale postavením a délkou působení.
Delší je v týmu jen 36- roční Nor Vegard Stake Laengen. A jeho vliv je citelný.
"Je to tým číslo 1 na světě, ale tak se nechovají. Z toho, co poslouchám, jsou v pelotonu respektováni a slušní, a když přijedete k týmovému autobusu, je to úplně jiné než za dob týmu Sky, "říká McGrath.
"Byl jsem u autobusu během letošní Tour de France, ráno po Pogačarově pádu. Šlo o etapu na Hautacam, kterou pak jednoznačně vyhrál a rozhodl jí celý závod."
"Nikdo však nevěděl, v jakém je stavu, zda jeho boj o Tour neskončil. A oni byli naprosto klidní. Z autobusu zněla skladba Don't Stop Believin' od Journey."
Pokud se navenek nechovají jako typický dominantní tým, v zákulisí posunuly svou úroveň výrazně výše.
Bývalí týmoví kolegové jako Dan Martin či George Bennett v knize otevřeně hovoří o tom, že v minulosti zaostávalo technické a vědecké zázemí týmu za ostatními špičkovými sestavami.
Dnes už to neplatí, což potvrzuje i 96 vítězství v roce 2025. „Tím rostl spolu s Pogačarem a Pogačar rostl spolu s týmem,“ míní McGrath.
„Určitě to není jen Pogačarova show, velmi málo těch vítězství přišlo ve sprintech.“
Jde tedy o talentovaný a odhodlaný tým, štědře podporovaný Spojenými arabskými emiráty, ale má-li Pogačarův bezstarostný výraz nakažlivý vliv na okolí, není třeba zapomínat, jaký je ve skutečnosti nelítostný soupeř.
"Mluvíme o jakési fasádě, ale každý špičkový profesionál musí mít v sobě tu dravost. On zabíjí laskavostí a charismatem, ale má v sobě i toho zabijáka."
Navzdory dominanci, zejména v posledních sezónách, si Pogačar na rozdíl od jiných velkých šampionů nenasbíral mnoho nepřátel.
„Mluvil jsem o něm s lidmi oficiálně i neoficiálně a nenašel jsem nic špinavého,“ říká McGrath.
Přečtěte si také
Mezi jeho soupeři cítit zoufalství
"Zajímavý je však rostoucí pocit rezignace a psychologická aura, kterou dnes má, zejména před etapovým závodem."
"Mezi jeho soupeři cítit téměř zoufalství a pocit, že na úspěch potřebujete dokonalý plán, jak měl tým Jumbo- Visma na Tour de France v roce 2022.“
Ani to však dnes není zárukou, protože silnější tým UAE a Pogačar na vrcholu sil dokážou podobné taktiky neutralizovat.
Jezdci si ho přesto oblíbili, i když je dokáže zničit, právě pro způsob, jakým závodí. Příkladem je poslední týden letošní Tour, kdy mu zranění kolena ubralo úsměv z tváře.
Do cíle se sice neplazil, ale působil dojmem, že by už chtěl mít všechno za sebou.
Přesto však rozzářil závěrečnou etapu na nové trase Pařížem, aby fanouškům nabídl představení a sám měl ze sebe dobrý pocit.
Přečtěte si také
Proč nemá více odpůrců?
"Část ze mě se dívá na to, co dokázal, a nechápe, proč nemá více odpůrců. Měl by na to plné právo."
"Myslím si však, že je to kombinace charismatu a jezdce, který se odmítá vzdát. Stačí si vzpomenout na Paříž- Roubaix letos."
"Jak můžete nenávidět vítěze Tour de France, který riskuje všechno, aby vyhrál závod na dlažebních kostkách?"
"Podle mě jde o nejpůsobivější druhé místo v moderní cyklistice, protože stát se mohlo cokoliv. I když nevyhraje, přispěje k výjimečným závodům, "zamýšlí se McGrath.
McGrath tehdy vzpomínal na druhé místo Tadeje Pogačara na Paříž- Roubaix 2025, ovšem i letos dosáhl stejného výsledku. Poprvé ho porazil Mathieu van der Poel a podruhé Wout van Aert.
Pogmánie
Peloton je sice zraněný, ale ne zlomený. Stále jsou zde jezdci, současní šampioni i nastupující generace, kteří mohou Pogačara vyzvat, ať už jeho mírným poklesem formy nebo vlastním progresem.
Ještě před pár lety mnozí pochybovali, zda dokáže znovu porazit Jonase Vingegaarda na Tour de France po dvou dominantních vítězstvích Dana.
"Může to být Vingegaard, může to být Remco Evenepoel. Jeho přestup je mimořádně zajímavý."
"Red Bull nepřišel do profesionální cyklistiky proto, aby byl druhý. Chtějí vyhrát Tour a mají peníze, vliv i nové manažerské posily, které mohou něco změnit. Remco by mohl být tím, kdo se přiblíží."
Nejprve však bude třeba prolomit auru, která Slovince obklopuje, a kterou dnes podporuje i jeho fyzická dominance.
Při výšce 176 cm a hmotnosti 64,5 kg v období závodu Grand Tour působí na kole oproti ostatním vrchařům téměř masivně, díky širokým ramenům a mimořádně silné spodní části těla.
„Na závodě ho vidíte obklopeného doprovodem šampiona,“ říká McGrath.
"Má tu merckxovskou auru, jako byste byli v přítomnosti někoho výjimečného. Pamatuji si, když přišel na tiskovou konferenci Strade Bianche v roce 2024."
"Pomohlo i prostředí středověkého paláce, ale vyzařoval charisma. V cyklistice nezažijete beatlemanie ani šílenství kolem Taylor Swift, ale tohle je to nejbližší, co jsem k tomu kdy viděl," dodal McGrath.
