Nekonečné serpentiny, bahno a západy slunce nad Atlasem | CTM grawell napříč Marokem
- 1. díl: Malou expedicí k velké. Gravelový bikepacking s CTM Koyuk CR Race
- 2. díl : Gravelové dobrodružství v extrémních podmínkách Atlasu | CTM grawell napříč Marokem
Text: František Pašek, foto: František Pašek a Adam Popovec
Rozhodnutí bylo jednoznačné. I přes naši ambici překonat jakoukoli překážku je počasí, respektive příroda, v tomto ohledu vždy o krok vpřed. Riskovat zdraví či materiální újmu ve velkém rozsahu nebylo cílem a už to, že jsme se dostali tam, kde jsme byli, byl částečně nadlidský výkon.
Nasedáme na autobus, který nás vzdušnou čarou zaveze asi 350 km do města Agadir, kde jsme se komfortně ubytovali ve velkém apartmánu za přibližně 300 € na týden. Pro tři! Jakoby zázrakem se v Agadiru vyčasilo.
Vítr už jen sem- tam dofukoval zbytky svého běsnění, ale vykouklé slunce nás příjemně ohřívalo. Vedle cesty bylo vidět, jakou spoušť za sebou zanechaly přívalové deště, vytopená pole a rovné plochy, které se daly snadno splést s jezerem.
Poté, co jsme se ubytovali, si každý odlehčil své kolo tak, aby mohl komfortně jezdit bez zbytečné zátěže. Já jsem si na Koyuku ponechal jen rámovou tašku, která svými rozměry krásně zapadla do rámu a stačila k jídlu pro celodenní výlet po okolí. Navíc zůstal i košík s termoskou plnou pitné vody ve spodní části rámu. Pro mě novinka, pro bikepackery standard.
Přečtěte si také
První výjezdy do Vysokého Atlasu
Čas poznat blízké okolí. Je to vlastně začátek pohoří Vysoký Atlas. Kopce se serpentinami a údolí s názvem Paradise Valley napovídaly, že tam je třeba udělat průzkum. Amir našel jeden kopec, který měl na Stravě název „50 Switchbacks“. To si přece nechceš nechat ujít. Cestou jsme našli jednu specialty kavárnu, espresso budou muset ještě vyladit, ale filtr byl fajn.
Po překonání prvního stoupání, které bylo jen takovým předkrmem, se nám naskytl krásný panoramatický výhled na místa, kam jsme měli namířeno. Údolí Paradise Valley naznačovalo, že tam budou i turisté, ale to nám vůbec nepřekáželo, protože my jsme mířili výše.
Opravdu tam bylo minimálně 50 serpentin au každé se objevil výhled, který se neobešel bez velkého WAU! Po asi hodině šlapání do kopce s průměrným stoupáním 5,5 % (ten průměr je nízký jen proto, že uprostřed je asi tříminutový sjezd) jsme se dostali do nadmořské výšky kolem 1300 m nm, kde sice svítilo slunce, ale bylo tam asi 9 stupňů. Amir měl alespoň rukávy, já jsem byl v krátkém, už aklimatizovaný po Málaze a předchozím boji v nepříznivých podmínkách.
Tím výhledem se nedalo dělat nic jiného, než se kochat, a to byla naše hlavní náplň na nejbližší dny. Prohlédnout si západ slunce ve vzdálenosti 55 km od ubytování na vrcholu však přináší také určité následky, příchod za tmy. Naštěstí jsme měli dobré osvětlení, takže ani to nebyl problém.
Přečtěte si také
Když se hora hýbe
Cestou dolů jsme však narazili na poměrně vážný problém. Vybrali jsme si paralelní sjezd hned vedle, který měl také nekonečno serpentin, ale zde se naplno projevily důsledky silných dešťů a sesuvů půdy.
Některé úseky jsme museli brát Koyuk na ramena, téměř jako na cyklokrosu, a přejet po okrajové betonové zdi. Jinde jsem se bořil skoro po kolena v bahně, tedy v nugátové hlíně.
V tom tichu bylo slyšet, jak se hora hýbe a praská. Silnice byly červené od vody nasáklé typickou marockou hlínou a opěrné zdi popraskané. I zde si člověk uvědomí, jak je malý ve srovnání s přírodou.
V údolí Paradise Valley už zbylo jen pár turistů, kteří stejně jako my neuměli odolat krásám okolí a zůstali déle. Pár toulavých psů a koček, které zde byly vlastně doma, se chovalo překvapivě klidně.
Na apartmán jsme se vrátili asi hodinu po úplném setmění. Ani vlastně nevím přesně, čas tady plyne tak, že nevíme, jaký je den, a už vůbec ne, kolik je hodin. Zajímá nás jen to, jestli je otevřený obchod nebo bistro, kde si umíme koupit jídlo. A počasí posuzujeme podle toho, zda Adam nosí bundu nebo ne.
Na nejbližší dny se tato oblast stala naší bike area, protože jsme chtěli prozkoumat i další pohoří, které jsme vídali z prvních jízd. Tam zase Amir našel segment „Berber Gravel“. Prosím pěkně, KOM tam měl přes dvě hodiny.
Kdybych měl sestavit týdenní menu, vypadalo by asi takto:
- První snídaně is kávou na apartmánu
- Druhá snídaně poté, co jsme se vymotali ven, hned pod apartmánem
- Druhá káva v Lungo Specialty Coffee
- První stoupání do Bab Taghrout
- Druhé stoupání do Paradise Valley
- Nahoře a dole v oblastech TIMKTI, TIZI OUCHTAR, TAGHERAT, TAMGUNSI
- Za tmy domů
Denně 120 až 150 km, 2200 až 3000 výškových, tři večeře a pětkrát Bounty. Zatímco my s Amirem jsme zkoumali přilehlé kopce, Adam měl na starosti regeneraci a chtěl zažít město iz jiné perspektivy. Toto se opakovalo týden po sobě.
Přečtěte si také
