Gravelové dobrodružství v extrémních podmínkách Atlasu | CTM grawell napříč Marokem
Text: František Pašek, foto: František Pašek a Adam Popovec
Maroko i po trase AMR! Zkratka AMR je Atlas Mountain Race, což je jeden z nejprestižnějších ultramaratónů, který se jezdí v Maroku. Jeho délka je kolem 1 200 km a kolem 18- 20 000 výškových metrů, jednou z nejkrásnějších přírodních rezervací, po které jsem kdykoli šel.
Začínáme v Marrákeši. Po mém vyčerpávajícím příjezdu jsme si dali jeden den cOFFee ride po Marrákeši, kde jsme se s kluky seznamovali s místní kulturou as úžasem sledovali marockou infrastrukturu a dopravní návyky. Haha. Já jsem měl alespoň možnost v místní prádelně vyprat věci.
Celou expediční trasu směr Marakéš– Agadir přes pohoří Atlas jsme měli naplánovanou na denní průměr 120 km+ a 2000 výškových metrů, po smíšených cestách asfalt/gravel. Vlastně jsme ani úplně nevěděli, co od toho čekat, ale já věděl, že tam se ty 52ky „NANO“ od WTB perfektně hodily.
Přečtěte si také
1. den: První dotek s Atlasem
Cestou z města Marakéš, kde se nám krásně otevíral vstup do Atlasu přes zasněžené vrcholy hor, jsme jeli asi 30 km po asfaltu. Div se světě, ten asfalt je na velmi vysoké kvalitativní úrovni. Myslím tím šířku silnic, krajnic a také to, že řidiči jsou, navzdory jejich stylu jízdy ve městě, vůči nám obezřetní, opatrní a navíc přátelští.
Dobře, vše, co se dělo dosud, bylo „wau, super, paráda“, ale to, co se začne dít poté, co poprvé sjedeme z asfaltu a najedeme na trasu AMR, platí to wau trojnásobně na druhou.
Neuměli jsme přestat sledovat to, co přinášeli okolní výhledy. Ten kolorit a rozmanitost je něco, co lze vidět jen v Maroku. Procházíme silně červenými až bordovými územími, kde se z hlíny vyrábějí známé marocké nádoby na přípravu jídla– tajině.
Rozmanitost profilu (i 20% segmenty), povrchu– od upěchované hlíny, přes volně žijící suchozemské želvy, bordó potůčky, stoosmdesátistupňové serpentiny až po vesnice v nadmořské výšce nad 1500 m nm
Plně naložený Koyuk CR Race snáší a hltá naservírovaný terén jako na objednávku.
Vždyť v těchto podmínkách je doma a já mám konečně možnost naplno prověřit jeho geometrii a chování. V zatáčkách se WTBčka zakousnou a já si nemusím dělat žádné starosti… A Koyuk? Ten se ptá do těch zatáček velmi hravě i přes 110 mm představce.
Naše ambice zvládnout první den 130 km a něco kolem 3000 výškových metrů ztroskotaly v momentě, kdy se na 88. kilometru, po delším sjezdu, dostáváme do vesničky Zerkten, která leží přímo na cestě směřující nahoru přes průsmyk Tichka do Telouetu, kde jsme měli přenocovat.
Zůstáváme v Zerktenu, kde nám ochotni místní po dvojité omeletě pomohou s přenocováním v místním, nazvěme to… bistre? Všechno by bylo super, jen v noci přišel extrémně silný, ohlušující vítr s nárazy kolem 100 km/h, který způsobil výpadky elektřiny a signálu. Dobrý spánek nám to tedy nedopřál, ale morálka neklesá, vždyť o tom to je.
Přečtěte si také
2. den: Vítr silnější než člověk
Ráno si u domácích dáme silnou snídani, omeletu s čajem a vydáme se na cestu. Potřebujeme projet horský průsmyk. Cestou se vsadíme na další, další a další kávu… Opět jsme totálně emočně paralyzovaní nádherou, kterou tato země nabízí našim očím. Avšak síla přírody…
V jednom momentě, v nadmořské výšce 2000+, se dostávám do situace, že nedokážu ani jen stojící a zapřený o svodidlo udržet kolo a téměř mě sfoukne ze silnice. Okamžitě se velmi opatrnými kroky vracím dolů ke klukům, abych je varoval. Zůstáváme asi 150 metrů pod tímto neprůjezdným bodem.
U domácích, schovaní před větrem, vymýšlíme, co budeme dělat, protože prognóza na zlepšení povětrnostních podmínek byla tak na tři dny. Než dorazí odvoz, pohostí nás marockým tajinem. Dokonalé. Alespoň nabereme síly a trochu se zahřejeme, protože venku jsou asi 3 stupně a sem- tam sněhové závěje.
Odvezeme se do Telouetu, kam jsme měli původně dorazit již první den. Občerstvíme se ai přesto, že je už pozdní odpoledne, vyrážíme směr Ouarzazate, které je od nás více než 65 km. Mírně klesáme a vítr nás už příliš neobtěžuje, protože zůstal schovaný za masivem Atlasu.
Kolorit této země a profil nám opět berou dech až do poslední chvíle. Nedokážeme ignorovat fakt, že to potřebujeme zvěčnit cvaknutím spouště fotoaparátu. Až do chvíle, kdy se setmí. My jsme však připraveni také na tyto podmínky a plně osvětlení.
Po příjezdu do Ouarzazate si před autobusovým nádražím dáme k večeři berberskou omeletu, každý dvakrát. Byl to náročný den a energii je třeba doplnit. Je skoro 23:00 a jedeme na ubytování vzdálené pár set metrů. Tentokrát jsme bookli hotel se snídaní pro tři za cca 50 €. A s teplou sprchou!
Přečtěte si také
3. den: Voda, chlad a nekonečné řeky
Ráno dost pršelo, a tak vyrážíme až kolem oběda, když déšť ustane. Směr Taznakht. Sice po mokrých cestách, ale nám to nevadí. Za optimálních podmínek by to byla cesta na tři hodiny. Jenže profil a protivítr… Nadmořská výška se stále drží nad 1200– 1300m.
Procházíme touto barevnou krajinou a utrácíme jednu oázu za druhou. V horkém počasí by to byla ideální možnost ke zchlazení, avšak my máme kolem 7 stupňů.
Po dvou hodinách a prvním mírném stoupání narazíme na první skutečnou překážku– mírně rozvodněný tok řeky. Když vidíme, jak projíždějí auta, je nám jasné, že na kole to nedáme ani náhodou. Jednoduché řešení– zout se a projít.
Slunce vykoukne asi na tři minuty a trochu nás zahřeje. Ujedeme asi 7 km a řeka přes silnici je tady znovu… a tentokrát začne i pršet. Takto se to zopakuje ještě několikrát, s tím rozdílem, že už umíme projít i bez zouvání. To si opravdu každý z nás užívá. Já si užívám pohledu na vysoké ráfky a mohutné pláště.
Protivítr, voda, chlad, zvlněný profil, ale také úsměv na tváři a oheň v očích z okolního světa. Přicházíme těsně před úplným setměním. Bookli jsme hotel za 31 € pro tři se snídaní. A opět teplá sprcha. Berberská omeleta a čaj nás posílí.
4. den: Když příroda řekne dost
Tady měla začít ta nejnáročnější část expedice, směr Agadir. Vlastně i začala… jen se výrazně zkrátila. Ráno silná snídaně, káva a čaj. Směřujeme na východ, odkud fouká 50 km/h protivítr. Přestože jsem šel na špici a točil průměrně 270 wattů, za hodinu a půl jsme ušli jen 22 km po asfaltu. Zbývalo už „jen“ 60.
U místního si dáme samozřejmě kávu jako mentální vzpruhu. Za malou vesničkou, která nemá ani název, se dostáváme na nezpevněné cesty. Super, vždyť na tohle jsme se těšili. Zpočátku terén hltáme a přichází první stoupání. Ve sklonu nad 15 % se však dostáváme do pořádně rozmočené části. Grip sice drží, ale ani při maximálním využití nejsnazšího převodu 42/46 to nejde. Bláto, tedy spíše modelářská hlína, neumožní další postup a musíme jít pěšky a tlačit.
Na vrcholu se naštěstí dostáváme na chvíli do závětří. I přes jemné deště se občerstvíme a rozhodneme, že přelezeme horizont, za kterým se rozprostírá krásná červená poušť ve výšce asi 1800 m nm
Sjíždíme… a najednou jsme zabořeni 10 cm v té červené zemi. Je to expedice s nástrahami, jasné, ale jsme zcela odříznuti od světa a tohle už nemá nic společného s příjemně stráveným časem na kole.
Silný vítr, zima, bláto a pravděpodobně i hlad… zároveň nedokážeme ujet ani metr, aniž bychom se nezabořili. Řetěz je sice navoskovaný, ale mám ho plný toho máslového bláta a nejde to dolů ani vodou. Nejen já.
Rozhodneme se vrátit, ale musíme jet jinou trasou. Po dvou hodinách tlačení a občasného rozjezdu se konečně dostáváme na asfalt. A tam… vítr ukáže svou sílu. Doslova nás dofoukne zpět. Skoro jsem nešlapal a šel jsem 60 km/h. Šílené. Ubytujeme se a po důkladném zvážení padne rozhodnutí.
Pokračování v dalším blogu.
