Cigarety, alkohol, kokain i nebezpečné stimulanty. Příběh vzniku Tour de France v roce 1903
Historie Tour de France se začala psát v roce 1903, kdy vedení francouzského sportovního deníku L'Auto hledalo způsob, jak zvýšit prodej novin a získat náskok před konkurencí.
Šéfredaktor Henri Desgrange spolu s novinářem Géo Lefevrem přišli s odvážným plánem uspořádat cyklistické závody kolem celé Francie.
Myšlenka vznikla během dlouhého oběda v pařížské restauraci a zpočátku působila spíše jako experiment než jako začátek sportovní legendy.
Prvního července 1903 napsal Henri Desgrange větu: „L'Auto, noviny myšlenek a činů, od dnešního dne vyšlou napříč Francií bezstarostných a odhodlaných rozsévačů energie, profesionálních silničních závodníků,“ a tento text umístil na titulní stranu svého deníku.
Šest etap, které změnily cyklistiku
První ročník Tour de France sestával pouze ze šesti etap, ale jejich rozsah byl na svou dobu téměř nepředstavitelný. Celková délka závodu dosáhla 2 428 kilometrů a jednotlivé etapy měřily od 270 do 470 kilometrů.
Trasa vedla z Paříže přes Lyon, Marseille, Toulouse, Bordeaux a Nantes zpět do hlavního města. Na start u kavárny Café au Réveil Matin na okraji Paříže se postavilo 60 cyklistů, kteří ve skutečnosti netušili, co je čeká ani zda je vůbec možné takový závod dokončit.
Cyklistika na začátku 20. století vypadala úplně jinak než dnes. Kola neměla přehazovače, jezdilo se na těžkých ocelových strojích s jediným převodem a na trati nebyla povolena žádná technická pomoc.
Přečtěte si také
Závodníci si museli všechny opravy provádět sami, často uprostřed noci a daleko od civilizace. Mnohé úseky absolvovaly po prašných nebo rozbitých cestách a jezdilo se i ve tmě.
V té době většina Francouzů nikdy neopustila svůj region a mnozí mluvili jen místním nářečím. Pro jezdce tak Tour nebyla jen sportovní výzvou, ale také cestou napříč krajinou, kterou mnozí poprvé skutečně poznali. Viděli její zemi, potkávali lidi ve vesnicích i městech a postupně pomáhali vytvářet pocit společné národní identity.
Cigarety, alkohol i povzbuzující látky
Extrémní náročnost závodu vedla ik praktikám, které by dnes působily šokujícím způsobem. Cigarety, alkohol či různé povzbuzující látky byly považovány za běžnou součást výkonu.
Francouz Henri Pélissier, vítěz Tour de France z roku 1923, tyto látky označoval jako dynamity.
Novinářům otevřeně přiznal, že po jejich užití býval tak nabuzený, že místo spánku v noci tancoval. Až ve druhé polovině 20. století začaly francouzské zákony postupně zakazovat stimulanty ve sportu a podobné praktiky se vytratily z otevřené reality pelotonu.
V té době používali cyklisté jako „povzbuzující látky“ zejména silnou kávu a různé kofeinové směsi, alkohol či nikotin, které měly pomoci udržet bdělost během extrémně dlouhých etap.
Běžná byla i takzvaná povzbuzující tonika prodávaná v lékárnách, které obsahovaly éter. Tato látka vyvolávala krátkodobý pocit zvýšené energie a potlačovala únavu.
Některé přípravky obsahovaly také kokain nebo extrakty z listů koky, které se na přelomu století ještě považovaly za legitimní léčivé stimulanty a nacházely se v různých lektvarech či nápojích určených k posílení organismu.
Používaly se i malé dávky strychninu, dnes známého jako silný jed používaný například proti hlodavcům. Na začátku 20. století se však v medicíně paradoxně využíval jako stimulant nervového systému, který měl oddálit vyčerpání a zvýšit bdělost.
Jezdci přitom tyto látky nevnímali jako podvádění a nešlo o systematický doping v dnešním slova smyslu.
Spíše šlo o způsob, jak přežít závody, jejichž etapy často přesahovaly 400 kilometrů, trvaly více než patnáct hodin a velká část z nich se jezdila i během noci bez jakékoli podpory týmu nebo moderní výživy.
Zrod cyklistické legendy
Začátky Tour doprovázely i podvody a chaos. Některé etapy se jezdily v noci a jezdci se nejednou snažili zkrátit trasu nebo část projet vlakem.
Organizátoři udělovali pokuty a diskvalifikace, ale kontrola byla mimořádně náročná. Napětí vytvářeli i fanoušci soupeřů, kteří favoritům házeli pod kola hřebíky nebo střepy skla, aby je zpomalili nebo vyřadili ze závodu.
Reportéři deníku L'Auto každý den posílali zprávy z trati zpět do hlavního města a popularita novin prudce rostla. Náklad se zvýšil z přibližně 25 000 výtisků denně na více než 130 000, což okamžitě potvrdilo úspěch celého projektu.
Navzdory všem problémům dorazilo po 2 428 kilometrech do Paříže 21 jezdců. Každý z nich se stal součástí příběhu, který přesáhl sport.
Vítězem prvního ročníku Tour de France se stal 18. července 1903 tehdy 32- roční Francouz Maurice Garin s časem 94:33:14 hod., což znamená, že 2428 km dlouhou trasu ujel s průměrnou rychlostí přibližně 25,7 km/h.
Následující rok se uskutečnil druhý ročník az jednorázového marketingového nápadu se postupně stala tradice, která přežila celé století a přerušily ji pouze dvě světové války.
Závod, který vznikl jako způsob prodeje novin, se změnil na národní instituci a symbol francouzského léta.
Dnes je Tour de France nejprestižnější etapovou akcí cyklistiky a každý červenec sleduje závod stovky milionů diváků po celém světě.
To vše však začalo šestietapovým dobrodružstvím skupiny jezdců, kteří se v roce 1903 vydali na cestu, o které nikdo nevěděl, jestli ji vůbec lze dokončit.
