Pozitivní test na doping a pláč před kamerami. Jak vyhodili Eddyho Merckxe z Giro d’Italia 1969
Giro d'Italia v roce 1969 mělo být další ukázkou dominance mladého Eddyho Merckxe. Belgický fenomén ovládal jarní klasiky, vyhrával téměř vše, na co nastoupil, a v Itálii směřoval k druhému triumfu za sebou.
Namísto sportovního představení však vznikl jeden z největších skandálů v dějinách cyklistiky.
V sedmnáctý den závodu, po etapě do Savony, přišla zpráva o pozitivním dopingovém testu, následovalo Merckxovo vyloučení ze závodu, slzy před televizními kamerami a chaos v pelotonu.
Právě proto zůstává Giro d'Italia 1969 jednou z nejpamátnějších edic historie. Ne pro legendární horské souboje nebo dramatický finiš v Miláně, ale pro události, které se odehrály daleko od cílové pásky, v hotelovém pokoji nedaleko pobřeží Ligurského moře.
"Na Giro v roce 1969 jsem nic neužil. Velmi dobře si pamatuji, co se stalo v Savonu, a plakal jsem, samozřejmě, že jsem plakal. Byla to tatáž látka, kterou rok předtím našli iu Gimondiho , fencamfamin, ale jeho osvobodili. Neměl jsem žádný důvod dopovat," vzpomíná Merckx na dôvod.
"Byla to obyčejná rovinatá etapa a Giro jsem měl téměř vyhráno. Měl jsem růžový dres a věděl jsem, že mě budou kontrolovat. Někdo na mě připravil past a růžový dres připadl Gimondimu, který si ho odmítl obléct," dodal dnes 80- roční Eddy Merckx.
Přečtěte si také
Merckx versus Gimondi na Giro d'Italia 1969
Když Giro d'Italia odstartovalo 16. května 1969 u Gardského jezera, Eddy Merckx už nebyl jen mimořádně talentovaným jezdcem, ale postupně přebíral pozici největší hvězdy profesionální cyklistiky.
Měl jen 23 let, ale za sebou už vítězství na Giro d'Italia i množství triumfů, které z něj dělaly nejobávanějšího jezdce pelotonu.
Vyhrával klasiky, etapové závody i časovky a jeho neutuchající touha po vítězstvích mu postupně přinesla přezdívku Kanibal.
Sezónu 1969 začal ve skvělé formě. Před Girem vyhrál Milán- San Remo, Kolem Vlámská i Liège- Bastogne- Liège a do Itálie přišel jako hlavní favorit na celkové vítězství.
Největším soupeřem měl být Felice Gimondi, italská hvězda, vítěz Tour de France z roku 1965 a Giro d'Italia z roku 1967.
Domácí noviny stavěly celý závod na souboji Merckx versus Gimondi. Pro italské fanoušky byl Gimondi symbolem naděje, že růžový dres zůstane doma. Merckx však působil klidně a sebevědomě, jako by měl situaci od začátku pod kontrolou.
Přečtěte si také
Kanibal jezdil takticky, růžový dres měl pod kontrolou
Peloton čekala trasa dlouhá více než 3 800 kilometrů, 23 etap, dvě časovky a náročné horské dny v Dolomitech. Na start se postavilo 130 jezdců, ale už během prvních týdnů bylo jasné, že hlavní příběh se bude točit kolem belgického šampiona.
Merckx jezdil s rozumem a růžový dres si oblékl až po deváté etapě. Obzvlášť dominantní výkon předvedl v patnácté etapě, časovce do San Marina, kde soupeřům opět ukázal, že dokáže vyhrávat prakticky v každém terénu.
Před Felicem Gimondim měl náskok 1:41 minuty a v pelotonu postupně rostl pocit, že Giro může ztratit už jen vlastní chybou.
Nikdo však netušil, že rozhodující moment nepřijde v horách ani v časovce, ale další den po etapě do Savony.
Na Giro d'Italia se v té době již prováděly dopingové kontroly. Po etapách byli testováni dva nejlepší jezdci celkového pořadí a další dva cyklisté vybráni náhodně.
Organizátoři dokonce vozili se závody mobilní laboratoř, která analyzovala vzorky přímo během akce.
Po etapě do Savony přišla kontrola i na Merckxu.
Přečtěte si také
Slzy v hotelu a konec růžového snu
Ráno 2. června 1969 se začala šířit zpráva, že výsledek je pozitivní. V Merckxově vzorku se našel fencamfamin, stimulant známý také pod obchodním názvem Reactivan. První analýza byla pozitivní a kontrolní vzorek výsledek potvrdil.
Zpráva se pelotonem rozšířila ještě dříve, než ji stihl zpracovat samotný jezdec.
Novináři se dostali do jeho hotelového pokoje v Albisola Superioru a právě tam vznikly záběry, které se později staly jedním z nejznámějších televizních momentů historie cyklistiky.
Merckx seděl na posteli, plakal a opakoval, že nic neužil.
„Jsem si jistý, že jsem nevzal žádný dopingový produkt,“ řekl před italskými kamerami.
Nebyla to strohá tisková konference ani připravené prohlášení týmu. Byl to obraz jezdce, kterému se během několika minut hroutilo téměř jisté vítězství na Giro d'Italia.
Ředitel závodu Vincenzo Torriani se pokusil oddálit start další etapy a získat čas na řešení situace. Nakonec však musel ustoupit pravidlům.
Merckx byl vyloučen z Giro d'Italia.
Přečtěte si také
Sabotáž nebo spravedlivý trest?
Případ od začátku doprovázely pochybnosti a Merckx trval na tom, že je nevinný. Na jeho stranu se postavilo několik jezdců včetně Feliceho Gimondiho, který si odmítl obléct růžový dres po postupu na čelo celkového pořadí.
Část jezdců dokonce mluvila o protestu a další etapa odstartovala později. Peloton se krátce zastavil i před Merckxovým hotelem jako projev solidarity.
V zákulisí se okamžitě začaly objevovat různé teorie. Jedni mluvili o chybě při testování, další o kontaminovaném nápoji nebo jídle. Nejvýbušnější verze pracovala s myšlenkou sabotáže.
Merckx do konce života tvrdil, že byl nevinný. V pozdějších rozhovorech dokonce naznačoval, že za celým případem mohly být zákulisní tlaky nebo snaha dostat ho ze závodu.
Nikdy se to však nepodařilo dokázat. Jisté zůstalo jen to, že pozitivní test byl oficiálně potvrzen a podle pravidel znamenal okamžitý konec na Giro d'Italia.
Přečtěte si také
Giro, které zastínil skandál ze Savony
Skandál v Savonu okamžitě přerostl hranice sportu. Belgie byla pobouřena a pro mnohé tamní fanoušky se Merckx stal obětí italského prostředí, které nechtělo dopustit, aby jejich největší závod ovládl zahraniční fenomén.
V samotné Itálii byla situace mnohem složitější. Část veřejnosti tvrdila, že pravidla musí platit pro každého stejně. Pokud by pozitivní test měl neznámý jezdec, nikdo by podle nich nehledal polehčující okolnosti.
Jenže Merckx nebyl obyčejný cyklista. Byl největší hvězdou své generace a jeho pláč před televizními kamerami vyvolal obrovské emoce.
Někteří novináři i bývalí jezdci navíc upozorňovali, že antidopingový systém té doby měl řadu třísel. Seznam zakázaných látek se mezi zeměmi lišil a stimulanty byly v pelotonu mnohem rozšířenější, než se veřejně přiznávalo.
Někteří komentátoři dokonce říkali psali, že bez podobných látek by tempo tehdejšího závodu jen stěží bylo dlouhodobě udržitelné.
Právě proto působil celý případ zvláštně. Ne proto, že by doping v cyklistice neexistoval, ale proto, že Merckx byl jezdec pod neustálou kontrolou a musel vědět, že ho po každé etapě pravděpodobně čeká testování.
Po Merckxově vyloučení se růžový dres přesunul na Feliceho Gimondiho, který nakonec Giro d'Italia 1969 vyhrál před Claudiem Michelottem a Italem Ziliolim.
Gimondi přitom nebyl slabým vítězem. Patřil mezi nejlepší jezdce své generace a už předtím vyhrál Tour de France i Giro. V roce 1969 však nedostal možnost porazit Merckxa přímo na cestě.
Přečtěte si také
Merckxova odpověď na Tour de France 1969
Suspendace, kterou měl Merckx po pozitivním testu dostat, byla nakonec zrušena, což mu umožnilo startovat na Tour de France a právě tam přišla jeho nejlepší odpověď.
Jen několik týdnů po slzách v hotelovém pokoji ovládl Tour de France 1969 způsobem, který definitivně potvrdil jeho výjimečnost.
Vyhrál celkovou klasifikaci, bodovací soutěž, vrchařskou soutěž i kombinovanou klasifikaci, přidal šest etapových triumfů a předvedl jednu z nejdominantnějších Grand Tour v historii.
Pro jeho příznivce to byl důkaz, že Giro mu vzali, ale nezlomili ho.
O rok později vyhrál během jedné sezóny Giro d'Italia i Tour de France. Během své kariéry dosáhl celkem pěti celkových triumfů na Giře a na italské Grand Tour patří mezi nejúspěšnější jezdce historie, přičemž vyhrál dohromady 24 etap.
