Elektrokola ničí horskou cyklistiku. Ne však tak, jak byste si mysleli
Autorem příspěvku je Alex Evans, britský bývalý závodník, technický redaktor portálu BikeRadar a časopisu MBUK.
Horská elektrokola podle mě narušují horskou cyklistiku tím, že zasahují do našeho osobního vztahu mezi úsilím a odměnou.
Tradiční argumenty proti eMTB se většinou točí kolem ohrožení přístupu na traily a do přírody, ignorování zákonem stanovených rychlostních limitů podle jednotlivých zemí či ničení povrchu tratí nadměrným opotřebováním. A těchto oprávněných obav je ještě více.
S těmito často opakovanými argumenty souhlasím. Všechno, co ohrožuje náš sport a právo každého vyjít si do přírody a naplno si ji užít, je problém.
Přečtěte si také
Nic není zadarmo
Myslím si však, že skutečný důvod, proč elektrokola ničí horskou cyklistiku, je mnohem osobnější.
Je to důvod, se kterým se určitě ztotožní každý cyklista, který jezdil dávno předtím, než se po kopcích začaly prohánět elektrokola.
A upřímně, pochopit ho dokážou i ti, kteří jsou v tomto sportu noví. Protože všem je jasné, že nic není zadarmo.
Zábava prvního typu představuje sjezdy, skokové tratě a volné pouštění se z kopce až na jeho dno. V minulosti byla možná jen díky velkému množství zábavy druhého typu.
Dlouhý, pomalý, únavný a zpocený výšlap na začátek sjezdu dělal následné spuštění se dolů kopcem ještě lepším. Přinášel více radosti a jeden z nejčistších pocitů odměny.
A teď přichází nejdůležitější moment. I samotná zábava druhého typu, doprovázená grimasou na tváři a maximálním nasazením, je při zpětném pohledu nesmírně naplňující a příjemná.
Horská elektrokola narušují tento vztah mezi dvěma základními ingrediencemi horské cyklistiky jako nikdy předtím. A kvůli tomu na tom v konečném důsledku nejsme lépe, ale hůře.
Krátká odbočka
Než budu pokračovat, musím přiznat jedno. Horská elektrokola a to, co lidem umožňují, jsou skvělá věc.
Pro lidi se zdravotním znevýhodněním, starší lidi, pro ty, kteří se snaží dostat do formy, pro jezdce s omezeným volným časem, pro ty, kteří se vracejí po zranění, av podstatě pro kohokoli jsou výborným nástrojem, průvodcem a vstupenkou do světa ježdění.
I já jako relativně fit člověk, který testuje kola profesionálně, svůj e- bike miluji. A nejsem jediný. Je nás mnoho, kteří si na něm jízdu opravdu užívají.
Ať už se jedná o krátký výjezd přes oběd, celodenní výjezd nebo obyčejnou pravidelnou jízdu, e- biky jsou prostě super.
Neútočím na nikoho a nikoho nesoudím za to, jak nebo na čem jezdí. Přesto si za svým tvrzením stojím.
Pocit nenaplnění
Znáte ten moment, kdy dojete jídlo, které má být hlavní chod, a řeknete si: „To bylo fajn předkrm, ale co bude k večeři?“
Odcházíte bez pocitu nasycení, stále hladoví, mírně nespokojení se spoustou (možná dokonce s pocitem, že vás někdo trochu oklamal) i když chuťově bylo všechno v pořádku.
Pro mě je ježdění na e- biku cyklistickou verzí takového slabého oběda.
Častěji, než bych si přál, jsem po výjezdu na eMTB zůstal s mírným prázdnem uvnitř, zklamaný a neuspokojený.
Jízda byla dostatečně dlouhá, měla dost výškových metrů i sjezdů a byla nesmírně zábavná. Ale vztah mezi úsilím, které jsem do toho vložil, a odměnou v podobě sjezdů, ztratil rovnováhu.
Ten jemný, ale neodbytný pocit zklamání, který máte po příliš malém jídle, se drží i po jízdě na elektrokole.
A co je zajímavé, neuvědomil jsem si to během ježdění na e- biku.
Ztráta jiskry
Zlom nastal, když jsem naplno pocítil nerovnováhu mezi úsilím a odměnou během ježdění na lanovkách v alpských bikeparcích začátkem tohoto roku.
Poté, co jsem naprosto nenuceně nasbíral více než šest tisíc výškových metrů při opakovaných jízdách na trailech, které patří mezi to nejlepší na světě, očekával jsem euforii. Ten známý povznášející pocit, který ve vás zůstane a nese vás až do večera, dokud nepřijde další dávka zážitků.
Jenže tentokrát nepřišel.
Cítil jsem se prázdný, neuspokojený, aniž by opakovaná kola naplnila moji vnitřní potřebu zážitku.
Další den jsem místo koupě dalšího lístku na lanovku udělal jiný krok. Rozhodl jsem se vyšlapat k jejímu vrcholovému nádraží namísto pohodlného sezení na měkkém a polstrovaném sedadle.
Jedno kolo představovalo pouhých šest set výškových metrů a samotný výšlap netrval dlouho, ale určil atmosféru celé jízdy.
Během stoupání jsem si zkoušel, jak dlouho udržím určitý výkon. Mysl mi zatoulala mezi okolní štíty, poslouchal jsem zvuk kravských zvonců, vnímal ranní slunce a rosu na trávě a představoval si stopu, kterou se spustím při sjezdu.
Na vrchol jsem dorazil zpocený, nabitý energií a připravený vychutnat si každou zatáčku, každý skok, každý kořen a každý kámen při cestě zpět dolů.
Získat něco vzácného díky spojení výšlapu a sjezdu dodalo této jediné jízdě obrovskou hodnotu.
Vyšlápání na vrchol udělalo tu jednu jedinou jízdu nekonečně uspokojivější než deset jízd, které jsem absolvoval odpoledne předtím.
Zpět k elektrokolům
I když mezi lanovkami a elektrokoly neexistuje přímý paralelní vztah, tento extrémní příklad rovnováhy mezi úsilím a odměnou mi pomohl pochopit, co se vlastně děje.
Na lanovce sedíte naprosto nehybně a můžete jíst, skrolovat na telefonu nebo dělat cokoliv. Na elektrokole musíte pedálovat, řídit, brzdit a být aktivní.
Přesto jsem si uvědomil, že ten prázdný pocit, který jsem vnímal po výjezdech na eMTB, byl stejný jako ten po celém dni na lanovce.
Byl to moment uvědomění. Nerovnováha mezi tím, kolik úsilí vkládám, a tím, jakou odměnu dostávám zpět, začala narušovat mé vnímání jízdy.
Horská elektrokola mi brání dostat se k tomu druhu požitku, který se zdá být dostupný pouze tehdy, když šlapu vlastní silou, bez pomoci elektromotoru.
Nezlobte se
Už jsem to řekl, ale zopakuji to ještě jednou.
I na elektrokole si můžete sáhnout na dno.
Můžete jet na maximum tepové frekvence, spálit tolik kalorií, kolik chcete a jistě se dá stát silnějším, vytrvalejším a technicky lepším jezdcem.
Můžete do jízdy vložit stejné úsilí jako na klasickém kole, akorát pojedete dvojnásobnou rychlostí nebo ujedete dvojnásobnou vzdálenost.
Jenže nezlobte se, když se zeptám otevřeně– kolik z vás takto své elektrokolo skutečně využíváte?
Kolik jedete na eMTB naplno, stejně jako byste tlačili do pedálů na běžném kole bez asistence?
Z vlastní zkušenosti si dovolím říci, že takových je velmi málo, včetně mě.
Narazit na rychlostní limit motoru působí, jako byste v plné rychlosti narazili do zdi. Když motor najednou přestane pomáhat, je to demotivující.
Není důvod přidat ještě více a opravdu překročit svoji komfortní zónu tak, jako na klasickém kole. Při eMTB totiž nedostanete ten okamžitý, svalnatý výbuch energie a dopaminu jako odměnu za zvýšenou námahu.
Návrat do reality
Když si po sérii jízd na elektrokole sednete znovu na klasické kolo, chvíli trvá, než si hlava zvykne.
Opakovaně jsem se přistihl při otázce: „Proč tento kopec není lehčí nebo už dávno za mnou?“ Dokud jsem si nepřiznal, že mě čeká poctivý výšlap.
Naše vnímání toho, kolik úsilí je zapotřebí k výjezdu na oblíbený trail, se zcela odpojilo od reality.
Je snadné pochopit, jak se někdo může postupně zaseknout výhradně při ježdění na eMTB.
Začne pochybovat, zda vůbec zvládne stoupání na klasickém kole a začne přemýšlet, jestli by zvládl více než jeden nebo dva výšlapy a sjezdy za den.
Vedle všech ostatních, naprosto legitimních, důvodů k ježdění výhradně na elektrokole se člověk snadno nechá chytit do pasti pohodlného stoupání na vrchol bez větší námahy.
Jak eMTB kola ničí horskou cyklistiku
Klasické kolo nemá náhradu. Nic nenahradí moment, kdy se přinutíte jít o trochu tvrději, o trochu déle a vydáte ze sebe víc, než jste původně chtěli.
A co je nejdůležitější, nic nenahradí ten sladký pocit odměny při sjezdu, který přijíždí až po hodinách poctivého úsilí.
Vztah mezi časem stráveným stoupáním a sjezdem a množstvím zábavy, kterou oba přinášejí, se možná nedá vyjádřit rovnicí, ale právě tento poměr je důvodem, proč já i mnozí další milujeme tento sport.
Námaha činí odměnu hodnotnější, ať je jakkoli malá.
Moje rada je jednoduchá. Neničte si tento pocit tím, že budete jezdit pouze na elektrokolech.
