To, co děláme, není zdravé. Mads Pedersen nechce, aby se jeho děti staly profesionálními cyklisty
Dánský cyklista Mads Pedersen (Lidl Trek) patří mezi nejlepší jezdce profesionálního pelotonu.
Jeho jméno se pravidelně objevuje mezi favority na nejtěžší jednodenní klasiky a pověst nekompromisního závodníka si vybudoval ochotou jet až na hranici vlastních možností.
Právě proto zaujme, když přizná, že profesionální cyklistika je podle něj daleko od zdravého životního stylu.
V rozhovoru s Mattem Stephensem otevřeně mluvil o následcích zranění, riskantním návratu do pelotonu io tom, proč by si nepřál, aby se jeho děti jednou vydaly stejnou cestou.
Přečtěte si také
Největší sen je stále Paříž- Roubaix
Pokud by si měl vybrat jediný závod, který ho nejvíce charakterizují, Pedersen neváhal ani vteřinu. Přestože na Kolem Vlámska už dvakrát obsadil druhé místo, za svůj nejoblíbenější závod považuje Paříž- Roubaix.
"Pro mě je to jednoznačně Roubaix. Jsou to extrémní závod. Nerozhodují v nich kopce, ale dlažební kostky, "řekl.
Právě nepředvídatelnost dělá z Paříž- Roubaix výjimečné akce. Nestačí mít silné nohy. Jezdci musí správně nastavit tlak v pláštích, šetřit techniku a zároveň přežít přejezdy po jedněch z nejdrsnějších cest v profesionální cyklistice.
"Nemyslíte jen na to, jak se co nejrychleji dostat z bodu A do bodu B. Musíte zároveň udělat vše pro to, aby kolo vydržel až do cíle," vysvětlil.
Na velodromu v Roubaix už jednou triumfoval, když v roce 2013 ovládl juniorský závod. Vítěznou dlažební kostku z elitní kategorie však ve své sbírce stále nemá.
"Bylo by krásné mít vedle té malé i velkou. Budu o ni bojovat a snít až do dne, kdy ukončím kariéru."
I proto už nyní přemýšlí nad technickými zlepšeními pro další sezónu. Mluví o nových kolech, jiném typu špiců na kolech i dalších detailech, které by mu mohly pomoci uspět v závodě, který označuje za nejextrémnější v celém kalendáři.
Přečtěte si také
Riskoval zdraví, aby stihl jarní klasiky
Letošní jarní kampaň byla pro Pedersena výjimečná už jen tím, že se na ní vůbec objevil. Po pádu na závodě Kolem Valencie utrpěl zlomeniny a jen dva týdny po operaci se opět posadil na silniční kolo.
Pedersen spadl ve vysoké rychlosti přibližně 60 až 70 km/ha následky byly okamžité. Zlomené zápěstí, poškozená klíční kost a podezření na zranění páteře jej vyřadily z ideálně rozjeté sezóny.
Po pádu ležel na zemi a nedokázal se nadechnout. "Když jsem se pokusil zvednout, hned jsem cítil, že zápěstí je zlomené. Klíční kost také. Tehdy jsem věděl, že je špatně," popsal první pocity po pádu.
"Moje zápěstí stále není v pořádku. Posunuli jsme hranice na maximum. Samozřejmě, tím se hojení zpomaluje, ale byli jsme ochotni toto riziko podstoupit, abych mohl startovat na klasikách, "přiznal.
Důvod byl jednoduchý. Uvědomuje si, že příležitostí bojovat o největší vítězství už nebude mít mnoho.
"Tento rok mi bude 31 let. Nemám před sebou ještě pět podobných šancí. Nemohl jsem se jich jen tak vzdát. Musel jsem to zkusit."
Zároveň přiznává, že návrat do pelotonu pro něj nikdy nebyl cílem sám o sobě.
"Na trénincích se nezničím proto, abych skončil pátý na Kolem Vlámska. Mým cílem je vyhrávat monumenty."
Přestože výsledky zcela neodpovídaly jeho představám, po zpětném pohledu je hodnotí jinak. Zejména výkon na Milán- San Remo, kde vyhrál sprint o čtvrté místo, podle vlastních slov výrazně překonal očekávání, která měla po návratu ze zranění on i celý tým.
Přečtěte si také
Pogačar jezdí na jiné úrovni
V rozhovoru přišla řeč i na Tadeje Pogačara (UAE Emirates- XRG), jehož výkony v posledních sezónách vyrážejí dech i jeho největším soupeřem.
Pedersen si dobře vzpomíná na chvíli, kdy se snažil držet Slovince na dlažebních úsecích.
"Na rovině po kostkách jsem šel 750 wattů a říkal jsem si, že to přece není možné. Tady je prostě na úplně jiné úrovni. Patří do vlastní ligy."
Přesto nevnímá jako smůlu, že závodí v éře, kdy pelotonu dominují Pogačar, Mathieu van der Poel (Alpecin- Premier Tech) nebo Wout van Aert (Visma Lease a Bike).
"Lidé se mě ptají, jestli mi vadí, že jezdím ve stejné generaci jako Taděje. Vůbec ne. Pokud se mi jednou podaří porazit ho na některém monumentu, bude to mít o to větší hodnotu," řekl Pedersen.
Přečtěte si také
Sport je zdravý, ale jen po určitou hranici
Za Pedersenovou houževnatostí se však skrývá i odvrácená stránka profesionálního sportu. Přestože cyklistiku miluje, dobře si uvědomuje, jakou cenu za úspěchy platí jezdci.
"Sport je zdravý jen do určitého bodu. Pak se z něj stává něco, co už zdravé není. To, co děláme v profesionálním sportu, zdravé prostě není."
I proto má jasný názor na budoucnost vlastních dětí.
"Přál bych si, aby se moje děti staly profesionálními cyklisty? Rozhodně ne. Nejprve bych jim ukázal všechna negativa, aby si možná raději vybrali něco jiného," řekl upřímně dánský cyklista.
Po pádu si naplno uvědomil, jak náročné je fungovat mimo kolo. Velkou oporou mu byl bratr Martin, který mu pomáhal s každodenními činnostmi is návratem do tréninku.
"Něco takového dokáže jen bratr. Kdyby mě za dva týdny po operaci takto tlačil týmový kolega, asi bych mu jednu uštědřil," zasmál se.
Navzdory všem bolestem a obětem však zůstává jeho motivace stejná. Největším cílem je stále jediné vítězství.
"Vyhrát nejextrémnější závod v kalendáři. To by bylo opravdu něco výjimečného," dodal Pedersen, který se již brzy představí na startu Tour de France s ambicí vítězit v etapách a pravděpodobně půjde i po zeleném dresu.
Přečtěte si také
https://www.youtube.com/watch?v=fIi7pCR3- so
