A máme to tady znovu. Tour de France je v plném proudu a místo toho, aby si lidé užívali neuvěřitelné divadlo a skvělé souboje, které předvádějí jezdci jako Tadej Pogačar a Jonas Vingegaard, začali se opět ozývat dopingoví „fanoušci“ cyklistiky.

Když máme šampionáty ve fotbale, profesionální komentátoři na sociálních sítích se mění na fotbalové trenéry. Když se hraje hokej, všichni jsou hokejoví trenéři. Když na festival Pohoda přijede bouře, jsou z nich studováni meteorologové.

No a tato sorta lidí se při sledování Tour de France zjevně libuje v obviňování cyklistů z dopingu.

Bohužel, cyklistika má nepříjemnou dopingovou historii, na které se veřejnost s velkou ochotou stále přiživuje a při jakémkoli lepším výkonu cyklisty nešetří.

Je však nefér neustále házet všechny závodníky do jednoho pytle a podezřívat je z dopingu bez jakýchkoli důkazů.

Antidopingové agentury sledují každý krok každého závodníka

Dnešní generace cyklistů je pod přísným dohledem antidopingových agentur, které sledují doslova každý krok každého cyklisty.

Systém antidopingových kontrol funguje tak, že každý jezdec má aplikaci, do které musí zadávat, kde se přesně nacházejí a pro každý den musí mít vybranou hodinu, ve které se na daném místě budou nacházet av této době může přijít antidopingová kontrola.

"V tomto systému je hloupé něco riskovat, protože byste přišli o všechno," řekl Peter Sagan a podotkl, že pokud se vám daří a vyhráváte, kontrolují cyklisty velmi často, čili jezdci jako Tadej Pogačar či Jonas Vingegaard absolvují určitě tolik testů na doping, že by bylo opravdu hloupé, pokud by brali.

Ať vyhraje kdokoli, vždy dopuje. Důkazy není třeba

Víte, co je ale smutné? Že pokud by vyhrál kdokoli, jakýmkoli způsobem, i tak by ho obvinili, že vždyť "přesto dopuje" a "přesto nevyhrál vlastní zásluhou".

Když vyhrál mladičký 22- roční Remco Evenepoel Vueltu a mistrovství světa, tak dopuje. Když vyhraje Mathieu van der Poel nějakým šíleným sólo únikem, tak dopuje. Když vyhrál Vingegaard Tour de France, hádejte. Samozřejmě, že dopuje.

Naposledy se nám rozběhla podobná konspirační dopingová diskuse , když Tadej Pogačar před pár dny překonal rekord Lance Armstronga ve stoupání Pla d'Adet. Jak jinak- musí dopovat.

Zajímalo by mě, jestli si někdo z těchto lidí alespoň jednou v životě povídal s jakýmkoli profesionálním cyklistou nebo někým, kdo se pohybuje v profi cyklistice.

Otázkou je, zda by to vůbec pomohlo, protože pro ně zjevně nejsou pravdivá ani slova Petra Sagana. Kdo jiný by je měl přesvědčit, to už opravdu nevím. Nevěří Saganovi, proč by věřili mně. Právě jsem si uvědomil, jak je tento text zbytečný. Ale nevadí. Když jsem začal, už to dokončím.

Technologie jsou trošku jinde než před 20 lety

Cyklistika se posunula za uplynulých 20 let a dob dopingových králů na úplně jiný level.

Jen si vzpomeňte, na jaké úrovni byly běžné technologie před 20 lety. V kapsách jsme měli vyklápěcí telefony a internet byl luxusem, na který jsme se připojovali přes pevnou linku.

Cyklistika dnes není jen o fyzické zdatnosti, ale také o inteligentním využívání vědy a technologie k dosažení maximálního potenciálu.

Závodníci mají individuálně nastavené a optimalizované tréninky, stravu i regeneraci s ohledem na jejich potřeby a plán závodu. A díky moderním technologiím se toto vše dá dotáhnout téměř k dokonalosti, aby uměli ze závodníků dostat naprosté maximum. Nemluvě o technologických pokrokech u samotných kol.

Ano, i jiné šproty jsou náročné, ale ty hodiny tréninků a disciplína, které vyžaduje vrcholová profi cyklistika, jsou srovnatelné jen s málokterým sportem.

Konspirace namísto inspirace

Ti chlapi tomu sportu obětují celý svůj život, osobní i profesionální. Velmi rád si vzpomínám na frázi Juliana Alaphilippa: "Chcete-li dělat cyklistiku, musíte být masochista. Je to neuvěřitelně náročný sport."

Wout van Aert v roce 2022 po Tour de France reagoval na otázku o dopingu velmi výstižně: "Je to otázka o hovně. Vrací se to pokaždé, když někdo vyhraje Tour." A má naprostou pravdu.

Lidé, kteří obviňují současné nejlepší cyklisty z dopingu, by vám nevěřili ani nos mezi očima a zpochybnili by i malou násobilku.

Bylo by hezké, kdybychom se více soustředili na pozitiva a inspirace, které tento sport nabízí. Každý z těchto sportovců nám ukazuje, čeho lze dosáhnout s odhodláním, vytrvalostí a tvrdou prací.

Jonas Vingegaard měl před třemi měsíci dolámaná žebra, klíční kost a propíchnuté plíce. Dnes je druhým nejlepším jezdcem na Tour de France. To je něco, co si zaslouží obrovský obdiv a respekt, a ne nesmyslná obvinění založená na minulosti.

Tour de France je jedinečnou oslavou cyklistiky, a měli bychom jezdce podporovat a oceňovat, ne je kritizovat bez důkazů a konspirovat o tom, že dopují.