V červeném dresu od prvního dne až po poslední? Tadej Pogačar může napodobit výkon Tonyho Romingera na Vueltě v roce 1994
Taděj Pogačar (UAE Emirates XRG) přijel na závod Vuelta a España krátce po zisku pátého titulu na Tour de France, ale ani po náročném červenci zatím nejeví známky výraznějšího poklesu formy.
Už v úvodní devítikilometrové časovce v Monaku zvítězil, převzal vedení v celkovém pořadí a červený dres od té doby nesvlékl.
Ve čtvrté etapě navíc předvedl svůj nejdelší úspěšný sólový útok v etapě Grand Tour, kdy zaútočil už 50 kilometrů před cílem.
O den později dostal otázku, jak by porovnal svoji aktuální výkonnost s formou, ve které získal pátý titul na Tour de France.
„Raději nic neřeknu,“ řekl Taděj Pogačar pro Eurosport po páté etapě Vuelty.
I když soupeře tímto prohlášením určitě nechtěl vystrašit, jeho stručná odpověď takovým dojmem působila a výsledky z prvních dnů tomu neprotiřečí. Pogačar vyhrál tři ze šesti etap , v další skončil třetí a po druhém horském testu má před druhým Enricem masem náskok přesahující tři minuty.
Vzhledem k aktuálním rozestupům by mu během zbývajících etap teoreticky stačilo kontrolovat tempo a reagovat na útoky hlavních soupeřů.
Tým UAE Emirates- XRG má dostatečně silnou sestavu na to, aby udržel závod pod kontrolou, přestože do cíle v Granadě zůstává ještě více než polovina Vuelty a množství horských etap.
Pokud by Pogačar červený dres udržel až do konce, napodobil by výkon, jaký na Grand Tour naposledy předvedl Tony Rominger před 32 lety. Švýcar vedl Vueltu v roce 1994 od prvního soutěžního dne až po konečné vítězství.
Přečtěte si také
Jak ovládl Tony Rominger Vueltu v roce 1994
Trasa Vuelty v roce 1994 měřila 3531 kilometrů a měla kolem 37- tisíc výškových metrů. Letošní trasa je sice o 235 kilometrů kratší, ale se svými téměř 56- ticic výškovými metry má výrazně větší převýšení.
Vuelta tehdy začala 25. dubna devítikilometrovou individuální časovkou ve Valladolidu. Šlo o poslední ročník, který se konal na jaře a od roku 1995 se termín závodu přesunul na září.
Tony Rominger nastupoval na závod jako vítěz předchozích dvou ročníků a hlavní favorit. Za jeho největší soupeře byli považováni Alex Zülle, druhý muž z roku 1993, a dvojnásobný vítěz Pedro Delgado.
Rominger vyhrál úvodní časovku o 20 vteřin před Züllem, oblékl si dres celkového lídra a už ho nikomu nepřenechal.
První výraznější rozdíl vytvořil v šesté etapě s cílem na Sierra Nevadě, když využil útoku Mikela Zarrabeitiu, vzdálil se ostatním favoritům a zvítězil s náskokem 54 sekund. Po prvním vážném horském testu vedl celkové pořadí o téměř dvě minuty.
Své postavení upevnil v 39,5 km dlouhé časovce v Benidormu, ve které opět zvítězil a navýšil své vedení v celkové klasifikaci. Rominger následně přidal etapová vítězství v horských dojezdech v Cerleru a na Sierra de la Demanda.
Jeho celkový triumf již v této fázi prakticky nebyl ohrožen. O zbývající místa na pódiu bojovali zejména Zülle, Zarrabeitia a Delgado. Zülle ztratil rozhodující čas na Lagos de Covadonga a později byl připraven o naději na pódium čtyři mechanické problémy během předposlední etapy.
V dlouhé 53- kilometrové časovce při Segovii Rominger získal šesté etapové vítězství. Do Madridu nakonec přijel jako celkový vítěz s náskokem 7:28 minuty před Zarrabeitiem.
Rominger vyhrál šest etap a stal se teprve čtvrtým jezdcem, který na Vueltě udržel dres celkového lídra od prvního do posledního dne. Zároveň jako první v historii ovládl španělskou Grand Tour třikrát za sebou.
Rominger nastoupil v červenci také na Tour de France, kde měl po prologu pozitivní test na salbutamol. Látka byla zakázána podle francouzských pravidel, ale v té době ještě nefigurovala na seznamu zakázaných látek Mezinárodní cyklistické unie UCI. Švýcar proto nedostal sankci a případ nijak zpětně neovlivnil jeho účast ani výsledky na Vueltě.
Pogačar vyhrál všechno kromě Paříž- Roubaix
Pogačarova převaha na Vueltě navazuje na sezónu, během níž zatím vyhrál téměř všechny závody, na které nastoupil. Rok začal čtvrtým triumfem na Stradě Bianche, kde zaútočil 78 kilometrů před cílem a sám přijel až na Piazza del Campo v Sieně.
O dva týdny později poprvé vyhrál Milán- San Remo, následovalo vítězství na Kolem Vlámska a druhé místo na Paříž- Roubaix, kde ho na velodromu ve sprintu zdolal Wout van Aert.
Jarní klasikářskou část uzavřel triumfem na Liège- Bastogne- Liège a následně se přesunul k etapovým závodům. Na Kolem Romandie vyhrál čtyři etapy i celkové pořadí a na Kolem Švýcarska přidal tři etapová prvenství a další celkový triumf.
Na Tour de France vyhrál pět etap a získal svůj pátý žlutý dres. Po Paříži si dopřál jen krátkou přestávku a na závod se vrátil na Vuelte, kde zatím ovládl úvodní časovku i čtvrtou etapu v Andoře.
Během prvních 42 soutěžních dnů sezóny 2026 tak Pogačar protnul cílovou čáru na prvním místě až 18- krát. Do této bilance nejsou započteny tři konečné triumfy v celkových pořadích etapových závodů.
Na Vueltě startuje poprvé od roku 2019. Právě na španělském závodě tehdy jako 20- roční absolvoval svou premiéru na Grand Tour. Vyhrál tři etapy, obsadil třetí místo v celkovém pořadí a stal se nejlepším mladým jezdcem do 26 let.
Po sedmi letech se vrátil na Vueltu jako pětinásobný vítěz Tour de France a jeden z nejúspěšnějších cyklistů historie.
Výrazný náskok mu dává možnost závody kontrolovat, jeho dosavadní způsob ježdění však naznačuje, že se nebude soustředit pouze na obranu červeného dresu. Vzhledem k aktuální formě a počtu zbývajících horských etap lze předpokládat, že ke dvěma dosavadním vítězstvím přidá na Vuelta i další.
Pokud se vyhne pádům, zdravotním problémům či jiným nečekaným komplikacím, je velmi pravděpodobné, že červený dres si udrží až do závěrečné etapy v Granadě a po 32 letech zopakuje výjimečný výkon Tonyho Romingera.
