Toto je 10 nejikoničtějších horských kol 90. let
Devadesátá léta byla obdobím, kdy horská kola visela na plakátech v dětských pokojích. Právě v této dekádě si zároveň začala horská cyklistika vytvářet vlastní designový a technický jazyk.
Leštěný hliník, výrazné lakování, experimenty s karbonem, nové konstrukce odpružení, CNC obráběné komponenty i speciální řešení továrních týmů se objevily téměř najednou.
Některé fungovaly výborně, množství dalších bylo nezdařených. Pro fanoušky však bylo vzrušující téměř všechno.
I proto jsou nejlepší kola z tohoto období zajímavá dodnes. Pomohli posunout horskou cyklistiku směrem ke sportu, jaký známe dnes.
XC kola byla lehčí a ostřejší, sjezdová kola se postupně oddělila a vytvořila si vlastní charakter.
Karbon přestával vzbuzovat nedůvěru a odpružení se z garážových experimentů změnilo na technologii schopnou vyhrávat závody.
Toto je deset nejpamátnějších kol z éry, která formovala moderní horskou cyklistiku.
10. Ritchey P- 21
Ritchey P- 21 stojí přímo na začátku technických závodů ve zbrojení, které v 90. letech zachvátily XC kola.
Nebyl tak výrazný jako Klein ani nepůsobil tak futuristicky jako Yeti C- 26, ale právě to patřilo k jeho kouzlu.
Byl volbou puristů, lehkým ocelovým závodním kolem od jednoho ze zakladatelských jmen horské cyklistiky, při kterém byl nejdůležitější jízdní projev. V rukou zkušeného jezdce jednoduše ožil.
Název vycházel z cílové hmotnosti. P- 21 vznikl s myšlenkou vytvořit závodní kolo o hmotnosti 21 liber.
Později následovaly modely P- 22, P- 23 a nakonec Ritchey ST na fotografii, který již měl v zadních vzpěrách zabudovanou jednoduchou formu zadního odpružení.
Na svou dobu byl P- 21 mimořádně lehký. Tenké trubky Logic, přesné ovládání a živý jízdní projev mu dodávaly pocit rychlosti bez potřeby masivních profilů nebo odpružení.
V tomto výběru představuje Ritchey starou školu, kterou musela pozdější kola překonat.
9. Pace RC100/200
Pace přineslo do horské cyklistiky 90. let nezaměnitelně britský přístup. Zatímco množství značek stále pracovalo s kulatými trubkami a známými tvary rámů, RC100 a RC200 vypadaly, jako by právě vyšly z obráběcí dílny někde v Yorkshiru.
Nejvýraznějším prvkem byly hliníkové trubky se čtvercovým průřezem, jejichž vnější plochy se obráběly s cílem snížit hmotnost a zároveň vytvořit charakteristický vzhled rámu.
Za netradičním designem však byla také seriózní technika. Pace přistupovalo inženýrsky k detailům, jako byly hydraulické ráfkové brzdy Magura uchyceny přímo na rámu, první řešení bezzávitového hlavového složení či vlastní konstrukce vidlic.
Nebylo to typické kolo z plakátů Světového poháru, ale exotiky měl dostatek, jen ve velmi britském podání.
8. Trek OCLV 9800
Dnešní dominance karbonových rámů se kdysi vůbec nezdála samozřejmá. Začátkem 90. let mnoho jezdců stále důvěřovalo oceli a hliníku více než uhlíkovým vláknům.
Trek OCLV 9800 pomohl tento pohled změnit. Značka přenesla zkušenosti s karbonem z jízdních kol do sériového XC modelu velkého výrobce, díky čemuž začala technologie působit důvěryhodněji a méně než experiment z garáže.
Rám využíval výrobní proces Trek Optimum Compaction Low Void a měl charakteristický hladký vzhled připomínající monokok, ačkoli jeho konstrukce byla ve skutečnosti založena na karbonových trubkách spojených spojkami.
Nebyl tak výrazný jako Klein a neměl ani kultovní status značky Pace. Model 9800 však dokázal něco podstatného.
Ukázal, že karbon může být praktickým a spolehlivým materiálem, a připravil půdu pro řadu rámů, které používáme dnes.
7. GT LTS DH
GT LTS patřil mezi kola, která pomohla posunout celoodpružené konstrukce dál a přesvědčila jezdce, že se na nich dá seriózně závodit.
Starší odpružená kola často vypadala zajímavě, ale jejich jízdní vlastnosti byly plné kompromisů.
LTS již působil jako krok směrem ke skutečně konkurenceschopné konstrukci. Velkou část jeho charakteru tvořil systém Linkage Tuned Suspension od GT.
Upravené řešení typu Horst- link poskytovalo klidnější chování než množství tehdejších primitivních celoodpružených kol a závodníkům umožňovalo tlačit zadní stavbu mnohem tvrději přes rozbitý terén.
Stále byl hlučný, poměrně pružný a daleko od dokonalosti, ale pomohl změnit pohled na odpružení z experimentální technologie na něco, s čím se dalo reálně závodit.
Své kvality navíc důkladně potvrdil na závodech. Nicolas Vouilloz na něm v roce 1995 vyhrál Světový pohár ve francouzském Cap d'Ail ao rok později získal titul mistra světa v australském Cairns, těsně před Shaunem Palmerem.
6. Yeti C- 26
Yeti C- 26 vzniklo v období, kdy ještě nikdo přesně nevěděl, jak by mělo horské kolo vlastně vypadat. A právě proto bylo tak výjimečné.
Trubky Easton C9 z hliníku obaleného karbonem, minimální počet vyrobených kusů a aura továrního týmu Yeti způsobily, že vedle ocelových kol, která v té době stále dominovala, působilo neuvěřitelně futuristicky.
Potom přišel John Tomac a legenda byla na světě. Tomac závodil na C- 26 v cross- country i sjezdu na prvním mistrovství světa UCI v horské cyklistice v Durangu v roce 1990.
Používal přitom silniční berany a posed inspirovaný silniční cyklistikou. Kolo vypadalo napůl jako silniční závodní stroj a napůl jako experiment horské cyklistiky.
Ani po více než 30 letech na tom není třeba nic měnit. C- 26 dokonale zachytil období, kdy bylo možné téměř všechno.
5. Specialized S- Works M2
Specialized S- Works M2 nebylo kolo, které by se snažil působit nenápadně.
Byl postaven tak, aby byl rychlý, tuhý a maximálně efektivní, přesně podle požadavků vrcholového XC v době, kdy závodění v 90. letech nabíralo stále větší tempo.
Hliníková slitina M2 od Specialized výrazně přispěla k pověsti rámu. Byl dostatečně lehký na seriózní závodění a zároveň tak přímý, že jezdec cítil každý záběr do pedálů.
Jezdci jako Ned Overend mu zajistili silné závodní renomé, ale jeho popularita přesáhla čisté XC.
Ve Velké Británii získal skutečně kultovní status díky zesnulému Jasonu McRoyovi a objevil se s ním i na titulku MBUK Presents Dirt v roce 1995.
I to pomohlo ukázat M2 jako odolnější a univerzálnější kolo, než by naznačoval obraz nervózního ultralightu XC hardtailu.
Pro jezdce, kteří chtěli naplno jezdit místní traily nebo skákat, se M2 rychle stal vysněným kolem. Hliník definitivně představil jako materiál své doby.
4. Klein Adroit
Pokud někdo jezdil na horském kole v 90. letech, Klein Adroit nebyl stroj, který by si jen tak spontánně koupil.
Dříve se na něj díval přes výklad prodejny a pak doma přemýšlel, jaké by bylo vlastnit ho.
Nadrozměrné hliníkové trubky, vnitřní vedení kabelů a dokonale zpracované lakování mu dávaly úroveň detailů, ke které se většina kol ani nepřibližovala.
Pod lesklým povrchem byla také seriózní technika. Klein u rámů Adroit používal trubky Gradient a výztuhy z bóru a karbonu.
Nechyběl ani úspěch na závodech, ke kterému přispěli jezdci jako Tinker Juarez. Jeho Team Storm Adroit z roku 1993 se stal téměř stejně rozpoznatelným jako samotný jezdec.
Adroit byl drahý, exotický a poněkud extravagantní. Přesně o to ale šlo. Z horských kol dokázal vytvořit předmět touhy a ne jen nástroj určený k závodění.
3. GT Zaskar LE
GT Zaskar LE nepotřebuje k obhájení svého místa ani seznam závodních úspěchů. Byl jedním z nejcharakterističtějších univerzálních hardtailů 90. let.
Leštěný hliníkový rám a typická konstrukce Triple Triangle z něj dělali jeden z nejsnáze rozpoznatelných kol celé dekády.
Vypadal rychle, odolně a zároveň dostatečně odlišně pro to, aby byl prostě cool.
Zaskar se pohyboval mezi více disciplínami v období, kdy se horská cyklistika ještě nerozdělila do přesně vymezených kategorií.
Byl dostatečně ostrý na XC, pevný na tvrdší ježdění a atraktivní na to, aby se stal základem nesčetných vysněných přestaveb.
Jezdci si uměli představit, že na něm budou závodit, postupně ho vylepšovat, skákat s ním a nechají si ho navždy.
Jen málo kol vystihovalo univerzální povahu horské cyklistiky 90. let lépe. Byl rychlý, jednoduchý, přizpůsobitelný a měl výrazný charakter. Právě proto se stal ikonou.
2. Intense M1
Intense M1 přinesl do sjezdu úplně jinou energii. Měl butikové kalifornské zpracování, mohutný hliníkový rám a nádech motokrosu, díky čemuž působil agresivněji než téměř cokoli jiného v depu.
Nebylo to trailové kolo, které se jen snažilo zvládnout sjezd. Na první pohled bylo jasné, na co byl postaven.
Za jeho vznikem stál Jeff Steber. M1 měl tuhý hliníkový rám, citlivé odpružení ovládané mohutným pružinovým tlumičem, který na rozdíl od mnoha konkurentů skutečně fungoval, a od začátku byl navržen pro seriózní závodění.
Shaun Palmer tuto image definitivně proměnil v legendu na mistrovství světa v Cairns v roce 1996. Na M1 v amerických barvách skončil druhý a od vítězství ho dělilo pouhých 0,15 sekundy.
Pověst modelu M1 dále rostla, když se jeho různé verze později objevily i pod barvami jiných značek. Stal se sjezdovým rámem, se kterým jakoby se porovnávali všichni ostatní.
1. Sunn Radical
Sunn Radical se dostal na první místo proto, že ze sjezdu udělal téměř exaktní vědu.
Zatímco velká část DH v 90. letech stále fungovala způsobem pokus omyl, Sunn a Nicolas Vouilloz přinesly chladnější a systematičtější přístup.
Sjezd nevnímali pouze jako lifestylový sport, ale jako technický problém, který lze vyřešit.
Kola testovala, měřila časy a neustále je upravovala. Nastavení odpružení se stalo jedním z nástrojů pro dosažení výsledku a vítězství najednou působila méně než výsledek náhody a více než důsledek fungujícího systému.
Radical+, který navrhl Olivier Bossard, později zakladatel BOS Suspension, kombinoval exotická technická řešení se skutečně závodním zaměřením.
Nechyběla nastavitelná geometrie ani vysoce nastavitelné odpružení BOS/Obsys.
Jeho status je zároveň neoddělitelně spojen s neuvěřitelnou sérií titulů Nicolase Vouilloza, který jich během kariéry získal deset, as pocitem, že Sunn už pochopil něco, co se ostatní stále jen snažili najít.
Nebylo to nejvýraznější ani nejokázalejší kolo v tomto výběru. Radical Plus však ukázal, že preciznost, testování a důkladné nastavení odpružení dokážou vyhrávat šampionáty. A dělal to opakovaně.
