Fotogalerie (8)

Když Reece Wallace po pádu pocítil pálení mezi lopatkami, myslel si, že si natáhl sval. Mnohem více ho znepokojovala ruka, na které mu okamžitě narostla velká boule a nedokázal jí pořádně hýbat. Chtěl se co nejrychleji dostat do vrtulníku a následně do nemocnice. Závažnost druhého zranění se dozvěděl až po vyšetření.

"Pamatuji si, jak ke mně přišla sestra a řekla: ‚Reece, podívej se na mě. Dokud nepanikařím já, nechci, abys panikařil ty. Máš však zlomený krk.' V tu chvíli to na mě celé dolehlo. Bylo to to nejtěžší, co jsem kdy slyšel,“ vzpomíná v závěrečné epizodě svého projektu z Aljašky.

Wallace neutrpěl poškození míchy a zotavuje se s cílem vrátit se na kolo.

+ 5

První sjezd mu dodal sebevědomí

Projekt připravoval devět měsíců. Na Aljašce hledal rozsáhlé svahy s nedotčeným terénem, na kterých by si mohl vybírat vlastní linie a jezdit velké oblouky. Vrtulník ho dopravil do hor, kde však již první metry ukázaly, jak náročné bude najít bezpečný přejezd.

Vrchní část svahu tvořily velké balvany, skalní hrany a srázy. Některé úseky proto prošel pěšky. Nechtěl riskovat defekt ani nešikovný náraz do skály, po kterém by mohl spadnout přes okraj.

Problémem byla i omezená viditelnost. Svah se před ním opakovaně lámal a zakrýval terén pod sebou. Místo, které shora působilo jako pokračování souvislé linie, mohlo ukrývat další skály nebo sráz. Celé trasy si přitom předem pěšky neprošly.

Níže se však charakter povrchu změnil. Skál ubývalo a přibývala hlína, ve které pneumatiky nacházely výbornou přilnavost. Wallace začal zrychlovat.

"Cítil jsem, jak se pneumatiky okamžitě zabaří do hlíny. Už samotný povrch mě dostatečně zpomaloval a poskytoval takovou přilnavost, že jsem téměř hned mohl povolit brzdy. V takovém terénu jsem ještě nikdy nejezdil tak rychle," popisuje.

Do cíle přišel nadšený. První jízdu zvládl, cítil se rozjetý a chtěl pokračovat.

Světlo ubývalo, cítil tlak

Wallace původně navrhl pilotovi Russovi, aby se přesunuli na další místo. Pilot ho však povzbudil, aby si na stejném svahu dal ještě jeden sjezd. Souhlasil také kameraman Matt, který měl konkrétní požadavek: při druhém pokusu se posunout přibližně o devět metrů více vlevo.

Po úspěšné první jízdě to Wallace nevnímal jako zásadní změnu.

"Říkal jsem si, že když jsem si tam už našel linii, co se může změnit o devět metrů vedle? Dohodli jsme se, že tentokrát začnu rovnou tam, kde začíná dobrý terén, a pojedu odtamtud," vysvětluje.

Při druhém výsadku tak vynechal nepříjemnou skalnatou vrchní část. Kameramani už byli na místech a vrtulník se vrátil dolů. Wallace však začínal vnímat, že čas v horách se krátí.

"Cítil jsem tlak, abych vyrazil. Ubývalo denní světlo, blížilo se špatné počasí a já jsem chtěl stihnout ještě další linie," říká.

Rozběhl se rychleji než při prvním pokusu. Povrch už znal, na kole se cítil dobře a podle svého odhadu dosáhl rychlosti přibližně 50 km/h. Když spatřil Matta s kamerou, zamířil více vlevo, než se dohodli.

Svah byl strmější a před Wallaceem se objevil přechod ze strmého úseku do rovnějšího místa, za kterým terén opět klesal.

Na celý pád si pamatuje

V kritické chvíli se Wallace pokusil vyskočit od kola, aby nepřeletěl přes řídítka. Náraz do země však přišel mnohem prudší, než očekával, a následovaly přemety.

"Najednou jsem díval na oblohu, letěl jsem vzduchem dozadu a nohy jsem měl otočené směrem k vrcholu. Šel jsem se velmi rychle. Dopadl jsem na zadek a pak jsem zátylkem udeřil o zem tak silně, jako by mě někdo zezadu trefil baseballovou holí, "popisuje.

Při pádu se mu rozbila přilba, odletěly brýle i kamera GoPro. Když se zastavil, okamžitě si všiml poraněné ruky. Podle jeho slov se mu navzdory silnému úderu do hlavy nakonec nepotvrdil otřes mozku.

"Věděl jsem, že s rukou je něco velmi špatně. Říkal jsem, že musíme odejít, nastoupit do vrtulníku a dostat se do nemocnice. Mezi lopatkami jsem cítil trochu pálení, ale připadalo mi to, jako bych si jen natáhl sval," vzpomíná.

Po převozu z hor ho Calvin odvezl do nemocnice ve Wasille. Rentgen potvrdil zlomeninu ruky a následné CT vyšetření krční páteře odhalilo i další vážné zranění.

"Když jde o krk, je to opravdu děsivé. V tu chvíli nešlo o bolest. Poprvé v životě jsem cítil takový strach, "říká Wallace.

Natáčení dostalo přednost před bezpečností

Při zpětném hodnocení se Wallace vrací k tomu, že úspěšný první sjezd nenahrazoval obhlídku další linie. Lepší pocit na kole a známý povrch mu dodaly jistotu, ale ne vědomost o tom, co ho čeká o několik metrů vedle.

Zároveň přiznává, že během dne přestali dostatečně sledovat, jak jednotlivé okolnosti ovlivňují jejich rozhodování.

"Při takových aktivitách daleko od civilizace musí být bezpečnost na prvním místě. My jsme se však dostali do bodu, kdy mělo přednost natáčení a časový plán, "konstatuje.

Zkušenost porovnává s létáním, při kterém si podle vlastních slov podobné podlehnutí vnějšímu tlaku nepřipouští.

"V letectví se takto nechovám, protože když dovolíte, aby vás tlačily vnější okolnosti, můžete zemřít. Na kole jsme v tomto trochu benevolentnější a řekneme si, že to prostě pošleme. Jenže v takovém terénu, v takové odlehlé oblasti a při takových rychlostech si to nemůžete dovolit."

Přestože zmiňuje spěch ze strany pilota, počasí i harmonogram natáčení, odpovědnost za svá rozhodnutí bere na sebe.

"Měl jsem zpomalit, uvědomit si, jak se cítím, a najít si čas projít si linie pěšky, aniž by mě ovlivňovali lidé, kteří na kole nesedí. Rozhodnutí byla nakonec na mně a já jsem dovolil, aby mi tlak zatemnil úsudek. Byla to tvrdá lekce, kterou už nechci zopakovat.

Na Aljašku se chce vrátit

Pád projekt předčasně ukončil, Wallace se však svého záměru nevzdal. Po zotavení chce opět objevovat nedotčené svahy a stále ho láká i plán přistát s letadlem na vrcholu hory a odtud sjet na kole.

Návrat podmiňuje tím, že bude zdravý, silný a na kole se bude opět cítit dobře. Změnit chce především podmínky, ve kterých bude činit rozhodnutí.

"Tréninku věnuji hodně času a myslím si, že kolo ovládám dobře. Znám své schopnosti i hranice, co mi pomáhá nepouštět se do věcí, na které nemám. V ten den jsem však neudělal potřebnou přípravu a doplatil jsem na to, "přiznává.

Chuť zkoušet nové věci mu zůstala. Po Aljašce k ní však přibyla konkrétní zkušenost s tím, jaké následky může mít vynechaná obhlídka a rozhodnutí učiněné v časovém tlaku.

"Jediné, čeho se bojím víc než zranění, je lítost. Nechci se jednou ohlédnout za životem a litovat, že jsem se bál. Chci však být připraven na chvíle, kdy strach přijde."