Lachlan Morton překonal přes 160letý rekord Pony Expressu. Na kole byl téměř o 20 hodin rychlejší
Fotogalerie (28) Když Lachlan Morton dorazil pozdě večer do historického centra Sacramenta, měl za sebou 3217 kilometrů a téměř týden na cestách. Před budovou někdejší konečné stanice Pony Expressu ho čekali rodina, přátelé i fanoušci, kteří sledovali jeho jízdu přes americký západ.
Ze St. Joseph v Missouri sem přišel za šest dní, 21 hodin a 15 minut. Historický čas štafety na koních, která v roce 1861 přepravila po této trase inaugurační projev Abrahama Lincolna, zlepšil o 19 hodin a 45 minut.
"Úžasně jsem si to užil. Ani jsem zoufale netoužil po tom, aby to skončilo, co bylo zvláštní. O této jízdě jsem snil celá léta, takže je skvělé být tady a vidět i lidi, kteří nás přijeli přivítat, "řekl Morton po dojezdu.
Jeden cyklista proti času poštovní štafety
Pony Express vznikl v roce 1860 s příslibem, že dokáže doručit poštu přes americký západ za deset dní nebo rychleji. Spojení mezi Missouri a Kalifornií zajišťovali jezdci, kteří měnili koně přibližně každých 16 kilometrů. Sami předávali zásilky dalšímu jezdci po zhruba 120 až 160 kilometrech.
Nejrychleji zaznamenané doručení trvalo sedm dní a 17 hodin. Morton se rozhodl překonat tento čas na kole, přičemž celou vzdálenost absolvoval vlastními silami. K dispozici však měl podpůrný tým, zásoby i několik kol.
Jeho trasa vedla přes Missouri, Kansas, Nebrasku, Colorado, Wyoming, Utah, Nevadu a Kalifornii. Při plánování se snažil co nejvěrněji sledovat původní poštovní cestu, ačkoli dnešní země a průchodnost jednotlivých úseků vyžadovaly odklony.
"Z historického pohledu je stále těžké pochopit, co to před 160 lety znamenalo. Náročné je to i dnes. Měl jsem u sebe lidi, GPS i světla, ale v noci jsem si představoval, jaké by to bylo cválat co nejrychleji přes poušť, aniž by člověk viděl, kam jde. Stále je to pro mě nepředstavitelné,"
Samotná služba fungovala pouze přibližně 18 měsíců. V říjnu 1861 ji nahradilo transkontinentální telegrafní spojení, ale příběhy jejích jezdců přežily celé generace.
Jízdní kola měnil podle terénu
Morton od začátku počítal s tím, že na rychlejších úsecích potřebuje získat náskok před náročnější druhou polovinou. Už během prvních dvou dnů překonal přes 1 100 kilometrů.
Doprovázeli ho mechanik Tom Hopper, bratr Gus a filmový štáb. Podpůrné vozidlo sloužilo jako pojízdná základna s jídlem, nápoji a koly připravenými na různé povrchy.
"Chtěl jsem napodobit způsob, jakým kdysi měnili koně. Podle terénu jsem plánoval střídat gravelové, silniční a horské kolo. Trasu jsem sestavil tak, aby se co nejvíce přibližovala původní, "popsal svou myšlenku před startem.
Na rychlých cestách využíval užší pláště, na štěrku širší obutí a v technicky nejtěžších pasážích přesedal na horský Cannondale Scalpel. Ani vhodné kolo však nestačilo všude. Hluboký písek, kameny a zarostlé stezky ho opakovaně přiměly sesednout a tlačit.
Postup komplikovala i nejistota. Čára v navigaci někdy označovala cestu, která ve skutečnosti téměř neexistovala.
Mráz ve Wyomingu a mizející cesty v Nevadě
Ve Wyomingu se k protivětru přidala intenzivní zima. Morton si pod dres vkládal láhve naplněné horkou vodou, aby se alespoň trochu zahřál. Během jednoho z náročných dní přesto překonal přibližně 440 kilometrů a na kole i při postupu terénem strávil 17 hodin.
Jinde ho místo chladu brzdil povrch. Ve tmě se prodíral pískem a nízkými keři, které zachycovaly pedály i kola. Některé úseky byly vymyty, další se ztrácely v okolní krajině.
V Nevadě narazil na původní část trasy Pony Expressu, která připomínala vyschlou bažinu. Dlouhé pasáže musel projít pěšky. Když ho tým doběhl, očekával vyčerpaného a podrážděného jezdce.
Morton se však usmíval: "Přesně takhle jsem si to představoval."
Právě odlehlé části Nevady se nakonec zařadily mezi jeho nejoblíbenější úseky. Během celé cesty ho navíc povzbuzovala setkání s místními obyvateli i cyklisty, kteří se k němu přidávali. Sám mezi lidmi podél trasy převážel dopisy a zajímal se o život v jejich komunitách.
Přes Sierru Nevadu před příchodem bouře
V závěru se k souboji s historickým časem přidalo počasí. Blížící se tropická bouře hrozila deštěm, který mohl přeměnit prašné cesty na těžko průchodný terén.
Poslední den vedl z Nevady přes pohoří Sierra Nevada do Kalifornie. Morton opět využil horské kolo a po dnech na rozbitých cestách ho příjemně překvapily udržované horské stezky v okolí jezera Tahoe. Jeden z nich dokonce zařadil mezi pět nejlepších, na jaké kdy jezdil.
Přestože se už blížil ke známým cestám, předčasnou oslavu si nepřipouštěl.
„Když si hlava začne myslet, že už jste v cíli, může být zbytek mnohem těžší,“ řekl. Pomáhala mu jednoduchá představa: „Teď si opakuji jen to, že jdu domů.“
Do Sacramenta dorazil ve 23:19 hodin místního času. Ke svým předchozím vytrvalostním výkonům tak přidal úspěšnou jízdu po jedné z nejznámějších historických tras Spojených států.
"Bylo tam mnoho věcí, které ve mně vzbuzovaly respekt, ale dokázal jsem si to užít víc, než jsem čekal, ačkoli to bylo opravdu těžké. Tato jízda spojila přesně ty druhy cyklistiky, které mám rád. I proto mi přinesla tak velké uspokojení, "zhodnotil Morton.
