Merckx, Induráin, Froome i Pogačar. Toto je 10 nejlepších jezdců v historii Tour de France
Sestavit žebříček největších šampionů Tour de France není jednoduché. Pro cyklistické fanoušky však existuje jen málo příjemnějších činností než debaty o nejvýjimečnějších jezdcích v historii závodu.
Seřazování sportovních velikánů se v žádné disciplíně neobejde bez nekonečných diskusí, sporů a důrazně obhajovaných názorů.
Když se k tomu přidá téměř nesrovnatelně bohatá historie Tour de France, jejíž 113. ročník se koná letos, náročnost celého úkolu je ještě zřetelnější.
Právě v tom ovšem spočívá zábava a letos může být podobný žebříček navíc mimořádně aktuální.
Poprvé po téměř deseti letech se totiž úřadující vítěz pokouší vyrovnat rekord a získat páté celkové prvenství.
Je jím Taděj Pogačar, kterého už dnes mnozí považují za nejlepšího cyklistu všech dob.
Pátým titulem by se 27- roční Slovinec zařadil po boku Jacquese Anquetila, Eddyho Merckxe, Bernarda Hinaulta a Miguela Induráina. Jedno je jisté. Pogačar je na nejlepší cestě.
V tomto žebříčku jsme se zaměřili na jezdce bojující o celkové pořadí, tedy na ty, kteří se ucházeli o vytoužený žlutý dres a nakonec jej i získali.
Navzdory posedlosti moderní cyklistiky daty zůstává hodnocení největších osobností Tour do značné míry věcí názoru. Toto je deset šampionů, kterými můžeme diskusi začít.
10. Stephen Roche
Vyhrát Tour de France byť jen jednou je obrovským úspěchem. Tento seznam však patří největším šampionům a všichni kromě jednoho na ní zvítězili víckrát.
Tou výjimkou je jezdec s mimořádným talentem, jehož prvenství bylo součástí ještě vyjímečnějšího výkonu.
Stephen Roche přišel na Tour de France 1987 po vítězství na Giro d'Italia, které získal navzdory velké nevoli oficiálního lídra svého týmu Roberta Visentiniho, několika týmových kolegů i italské veřejnosti.
Jeho úspěch na Tour vyžadoval úplně jiný druh hrdinství. Navždy ho připomíná zejména výkon na La Plagne, kterým zachránil své šance na celkové prvenství.
O šest týdnů později se Roche stal mistrem světa a zařadil se po boku Eddyho Merckxe jako teprve druhý držitel cyklistické Tříkoruny.
Až do Pogačarova úspěchu v roce 2024 to byli jediní dva jezdci, kteří v jednom roce vyhráli Giro, Tour i mistrovství světa.
9. Laurent Fignon
Mezi šampiony Tour de France je Laurent Fignon, vítěz z let 1983 a 1984, jediným jezdcem, který zůstal fanouškem v paměti především pro ročník, ve kterém prohrál. Šlo o Tour 1989 a jeho souboj s Gregem LeMondem, což je však vůči němu velmi nespravedlivé.
Jen povrchní pozorovatel by mohl „Profesora“, pařížského jezdce s brýlemi a vlasy staženými do ocasu, považovat za poraženého. Svou první Tour vyhrál už jako 22- roční nováček, když v sestavě nahradil zraněného lídra a úřadujícího šampiona Bernarda Hinaulta.
O rok později se Hinault vrátil v barvách týmu La Vie Claire, ale Fignon ho zdolal o více než deset minut. K přesvědčivému celkovému prvenství přidal i šest vyhraných etap.
Ani rok 1989, který se často označuje za jeho katastrofální sezónu, však takový ve skutečnosti nebyl. Vyhrál Giro d'Italia, podruhé uspěl na Milán– San Remo a přidal prestižní časovkářská vítězství na Trofeo Baracchi, Grand Prix des Nations iv Badenu- Badenu.
8. Miguel Induráin
Miguel Induráin patří díky svým úspěchům mezi největší jezdce historie, přesto se na jeho éru vzpomíná spíše s obdivem a sympatiemi než s bezvýhradným nadšením.
Pět prvenství na Tour de France za sebou v letech 1991 až 1995 zcela postačuje k jeho zařazení do tohoto žebříčku.
V sezónách 1992 a 1993 navíc vyhrál i Giro d'Italia a dvakrát tak zkompletoval double Giro– Tour. Proč se tedy na jeho éru vzpomíná spíše s obdivem než s bezvýhradným nadšením?
Možná za to může jeho drtivá převaha v časovkách, pro kterou jeho dominance nevyvolává takové vášnivé vzpomínky. Až deset ze svých dvanácti etapových úspěchů na Tour získal v jízdě proti chronometru.
„Big Mig“ však dokázal držet krok is nejlepšími vrchaři, což ukázal například v památném souboji s Gregem LeMondom na Luz Ardiden během Tour 1990. Do širšího povědomí se přitom poprvé dostal jako mimořádně cenný domestik vítěze ročníku 1988 Pedra Delgada.
7. Jonas Vingegaard
Na Tour de France nikdy neskončil hůř než druhý, ale místo v tomto žebříčku mu zajistily především celková prvenství z let 2022 a 2023.
Nezapomenutelné jsou zejména jeho výkony, kterými zdolal Tadeje Pogačara na Col du Granon a Hautacamu v roce 2022, jakož i v časovce z Passy do Combloux a na Col de la Loze o rok později.
Jeho poslední dvě účasti poznamenal návrat po život ohrožujících zraněních v roce 2024 a otřes mozku v roce 2025. Než však bude na Tour startovat, třetí Vingegaardovo celkové prvenství nelze vyloučit.
6. Chris Froome
I s odstupem času působí představa Chrise Frooma jako čtyřnásobného vítěze Tour de France z let 2013, 2015, 2016 a 2017 poněkud paradoxně.
Mimo kola byl zdvořilý, klidný a nenápadný, ale v sedle působil nemotorně a jakoby přitahoval pády či nehody. Obraz Frooma běžícího pěšky na Mont Ventoux zůstává dodnes nezapomenutelný.
Přesto byl lídrem a klíčovou součástí neúprosného vítězného stroje, který se tehdy jmenoval Team Sky.
Často mu vyčítali jízdu podle čísel, ale zároveň byl instinktivním útočníkem, nebojácným závodníkem a nekompromisním vítězem.
Všechny tyto vlastnosti předvedl při výjimečném sjezdu z Col de Peyresourde, po kterém v roce 2016 vyhrál 8. etapu.
Profesionální cyklistika bývá nevyzpytatelná, ale s poměrně velkou jistotou lze říci, že Tour už zřejmě nezažije šampiona podobného Froomovi.
5. Jacques Anquetil
Jen málokterý jezdec by si před startem největšího cyklistického závodu světa troufl prohlásit, že chce nosit žlutý dres od prvního až do posledního dne.
Jacques Anquetil však nebyl obyčejným závodníkem. Jako první v historii vyhrál Tour de France pětkrát, a to v letech 1957, 1961, 1962, 1963 a 1964. V roce 1961 přitom jezdil ve žlutém dresu od etapy 1b až po 21. etapu.
„Monsieur Chrono“ na sebe upozornil už jako 19- roční vítěz Grand Prix des Nations.
Způsob, jakým na Tour využíval časovky, se stal vzorem pro další generace. Anquetil vynikal nejen elegantním stylem, ale také mimořádnou vyrovnaností výkonů.
Během sedmi let nasbíral osm prvenství na závodech Grand Tour, když pětkrát vyhrál Tour de France, dvakrát Giro d'Italia a jednou Vueltu a España.
4. Bernard Hinault
Dosud poslední francouzské vítězství na Tour de France bylo zároveň pátým prvenstvím bojovného Bernarda Hinaulta, přezdívaného „Le Blaireau“, tedy Jezevec. Na závodech uspěl v letech 1978, 1979, 1981, 1982 a 1985.
Hinault během kariéry vyhrál deset závodů Grand Tour včetně dvou double Giro– Tour, pět Monumentů i mistrovství světa na trati, která je považována za jednu z nejtěžších v historii.
Svou výjimečnost ukázal při mnoha příležitostech, ale nikde nepůsobil jako nekompromisní vládce pelotonu výrazněji než právě na Tour.
Byl vynikajícím časovkářem a drtivou většinu ze svých 28 etapových vítězství získal v jízdě proti chronometru. Dokázal však rozhodovat i ve vysokých horách a dvakrát dokonce vyhrál sprint na Champs- Élysées.
Hinault určoval tón jedné z nejvýraznějších ér cyklistiky, přestože v roce 1984 nestačil na Laurenta Fignona ao dva roky později na Grega LeMonda.
3. Greg LeMond
Trojnásobný šampion Greg LeMond, který uspěl v letech 1986, 1989 a 1990, by se pravděpodobně zařadil do exkluzivního klubu pětinásobných vítězů, nebýt nehody na lovu, která ho připravila o dvě sezóny na vrcholu kariéry.
Měl všechny předpoklady k tomu, aby se stal velkým jezdcem. Mimořádně vysoké VO2 max tvořilo základ jeho fyzických schopností, nechyběla mu odolnost potřebná ke zvládnutí vzpurného týmového kolegy a zároveň patřil mezi průkopníky technických inovací.
Mezi prvními začal využívat karbonové rámy i aerodynamická řešení.
Dva ze svých tří titulů získal v ročnících, které se považují za jedny z nejlepších v historii Tour. Jeho souboj s neústupným spolulídrem Bernardem Hinaultem v roce 1986 přinesl více zvratů než televizní seriál.
O tři roky později zdolal Laurenta Fignona v závěrečné časovce v Paříži a celou Tour vyhrál o osm vteřin. Dodnes jde o nejtěsnější rozdíl v historii závodu.
2. Tadej Pogačar
Jelikož jsme si už zvykli, že senzační výkony jsou pro Tadeje Pogačara téměř samozřejmostí, stojí za to připomenout si jeho strhující první vítězství na Tour.
Při svém debutu v roce 2020 šokoval celý svět i krajana Primoža Rogliče, když v časovce předposlední etapy na La Planche des Belles Filles zcela deklasoval konkurenci.
Nevěřící výrazy Toma Dumoulina a Wouta van Aerta, kteří v němém úžasu sledovali Slovincův čas na televizních obrazovkách, tehdy zřejmě vystihovali pocity většiny fanoušků.
Dnes nás už nepřekvapí téměř nic, co Pogačar dokáže. Další tři prvenství na Tour v letech 2021, 2024 a 2025 jsou přitom jen částí jeho příběhu.
Pátý titul se nyní zdá téměř neodvratný a znamenal by, že se vyrovná Anquetilovi, Hinaultovi, Induráinovi a Merckxovi. Úspěchy na Monumentech, titul mistra světa i Tříkoruna dokazují, že podobně jako kdysi Merckxovi ani Pogačarovi samotná Tour nestačí.
Přesto je na nejvyšším stupni tohoto pomyslného pódia ještě jeden jezdec…
1. Eddy Merckx
Pět titulů Eddyho Merckxe na Tour de France z let 1969, 1970, 1971, 1972 a 1974 představuje jen jednu kapitolu jeho nesrovnatelné kariéry, během které nasbíral ohromujících 525 vítězství.
Jelikož se však soustředíme na Tour, kde vyhrál 34 etap, stačí připomenout několik faktů. V roce 1969 Merckx získal celkové prvenství i všechny ostatní klasifikace.
V sezónách 1970, 1972 a 1974 zkompletoval double Giro– Tour av roce 1975 směřoval k rekordnímu šestému titulu, než ho během stoupání na Puy de Dôme neudeřil divák. Následující den na Pra- Loup odpadl, ale závod přesto dokončil na druhém místě.
Jak jednou řekl Mathieu van der Poel, cyklistika je někdy jednoduchá. Nejlepší jezdec v historii tohoto sportu patří na první místo také mezi šampiony Tour de France.
