První úspěšná kniha Phila Cavella The Midlife Cyclist (Cyklista ve středním věku) z roku 2021 zkoumala, jak intenzivní cyklistika ovlivňuje tělo lidí po čtyřicítce. Ve svém novém titulu The Cycling Addiction (Závislost na cyklistice) se autor věnuje otázce, proč jsme vůbec ochotni podstupovat takovou námahu.

Představa utrpení a schopnost spřátelit se s bolestí představují stav, ke kterému cyklisté pravidelně směřují místo toho, aby se mu vyhýbali. Právě toto téma tvoří jednu z hlavních linií knihy.

Cavell zručně propojuje poznatky evoluční vědy, analýzy odborníků, příběhy z profesionálních závodů a vlastní zkušenosti amatérského závodníka z osmdesátých a devadesátých let. Pomocí nich vysvětluje motivaci všech, kteří si někdy připnuli startovní číslo, od účastníků gran fondo až po závodníky na nejvyšší úrovni.

Cavell se chtěl dostat hlouběji pod povrch soutěživosti a instinktů, a jeho cílem bylo vysvětlit je nejen prostřednictvím příběhů, ale také biologie.

Smysluplný cíl

Kniha začala vznikat poté, co Cavellův editor navrhl, aby napsal něco, co bude "méně odborné a jednoduše zábavnější než předchozí kniha. Já jsem si přitom myslel, že i ta byla zábavná," poznamenává se suchým humorem.

Takový přístup mu však nakonec nevyhovoval. "Nebylo to nic pro mě. Potřebuji hledat odpověď na nějakou vážnou otázku, jinak mě práce nezaujme."

"V knize The Midlife Cyclist jsem podcenil, jak náročné je pro lidi změnit vlastní chování. Člověk prostě nedokáže uniknout sám před sebou a vidím to iu svých klientů."

Cavell pracuje od začátku tohoto století jako odborník na nastavení posedu v londýnském studiu Cyclefit. Cyklisty proto často potkává v jejich nejtěžších chvílích, kdy se pokoušejí překonat zranění, která vážně narušila jejich plány a ambice na kole.

"Někdy mohu být tím impulsem, který člověka přinutí změnit se, ale často se mi to nepodaří, co je frustrující. Právě tady se začala rodit tato kniha. Proč lidé uvíznou v určitých vzorcích chování bez ohledu na to, zda jsou pozitivní, negativní, škodlivé nebo neškodné?

Co je k tomu vede? A na druhé straně, co mohou udělat, aby lépe porozuměli sami sobě, dokázali jezdit na vyšší úrovni a zároveň zůstali zdraví?

Vzhledem k povaze naší práce vidíme zejména situace, kdy se věci nevyvíjejí dobře a lidé jsou fyzicky nebo psychicky zlomení. Tento pohled si zřejmě přináším i do svých knih, protože všude vidím možnosti, jak se něco může pokazit.

Kniha se tedy věnuje tomu, co lidi motivuje a jak se tato motivace propojuje s kolem. Co jim cyklistika může přinést a v čem jim naopak může způsobovat problémy?

To byla cesta, na kterou jsem se vydal az které nakonec vznikla tato kniha. Žil jsem jí několik let. Otázky a jednotlivé kapitoly se objevovaly postupně. Byla to skutečná cesta.“

Tato cesta získala v roce 2023 velmi osobní rozměr. Cavellovi ve věku 61 let, již během práce na knize, diagnostikovali ADHD, tedy poruchu pozornosti s hyperaktivitou.

Stejnou diagnózu dostal i jeden člen jeho rodiny. Když mu Cavell pomáhal projít celým procesem a podrobněji poznával typické projevy ADHD, například nepozornost, roztržitost, zapomínání či zpoždění na setkání, začal si uvědomovat, že tyto charakteristiky se jednoznačně týkají i jeho.

„Když jsem začínal psát tuto knihu, vůbec jsem nepředpokládal, že se budu věnovat neurodiverzitě,“ říká. Během diagnostického procesu však rychle pochopil, že toto téma nemůže obejít. Nešlo pouze o kontext jeho vlastního života na kole, ale také o skutečnost, že velké množství neurodivergentních lidí nachází v cyklistice klid a pocit sounáležitosti.

„Jak to už u mě bývá, okamžitě jsem chtěl o tomto tématu pochopit úplně všechno.“

Pohled do minulosti

Kniha se na cyklistiku dívá především zpětně a události z minulosti zkoumá pomocí současných medicínských poznatků a dnešního chápání lidského chování.

Román The Rider, který vyšel v roce 1978, Tour de France 1986, Giro d'Italia 1987 či Cavellovy vlastní zážitky z amatérských závodů na bývalém londýnském okruhu Eastway jsou jen některé z příkladů, které analyzuje při hledání motivace cyklistů.

Patří sem i slavný souboj Grega LeMonda s Bernardem Hinaultem na Tour de France 1986, na který se Cavell částečně dívá přes Američanovo tehdy nediagnostikované ADHD. Dalším příkladem je Stephen Roche, typický „zabiják toužící po vítězství“, který se na Giru 1987 pomstil týmovému kolegovi Robertu Visentinimu a definitivně ho porazil.

Spektrum mezi „zabijákem toužícím po vítězství“ a „hledačem stavu plynutí“, kterému se kniha podrobně věnuje, neformálně vytvořil Peter Keen. Trenér Chrise Boardmana v nejlepších letech jeho kariéry s tímto konceptem přišel během rozhovoru s Cavellem.

Lze ho vnímat jako pokus pochopit naši „výchozí motivaci a chování v soutěžním prostředí“.

Cavell píše, že zabijáci toužící po vítězství potřebují syrovou agresivitu a nevraživost, aby ze sebe dostali nejlepší výkon. Hledači stavu plynutí chtějí způsobovat bolest pouze sami sobě a „ztratit se v okamžiku absolutního soustředění“.

Nejnovějším příkladem z profesionální cyklistiky, kterému se kniha věnuje, je úspěšná spolupráce trenéra Keena s jeho svěřencem Boardmanem. Britský specialista na časovky jednoznačně patřil na stranu hledačů stavu běhu.

Podle Cavella šlo o hranici mezi starým světem cyklistiky, ve kterém se jezdilo na základě pocitů a instinktu, a obdobím, ve kterém žijeme dodnes. V něm již rozhodují údaje z měřičů výkonu a precizně naplánované úsilí.

Vše, co následovalo po tomto zlomovém bodě, už Cavell nepovažoval za potřebné při zkoumání lidské schopnosti snášet utrpení.

Stejně jako v knize The Midlife Cyclist patří i v titulu The Cycling Addiction mezi nejlepší pasáže ty, ve kterých Cavell píše osobně a vzpomíná na vlastní život.

V knize přiznává, že během závodního období se jen málokdy systematicky zamýšlel nad tím, jak by mohl své výsledky na kole zlepšit. Pomohlo by mu, kdyby měl v té době k dispozici podobnou knihu?

"Jedním z největších poznání mého života bylo zjištění, že mnoho lidí nepřemýšlí stejně jako já. Proto by mi pomohlo, kdybych už v co nejmladším věku věděl, že mozky jednotlivých lidí opravdu fungují odlišně," říká.

"Myslím si, že by bylo dobré, kdyby mi někdo kolem dvacítky řekl: Phile, někdy se s tebou opravdu těžko vychází a možná je to proto, že tvůj mozek funguje trochu jinak než mozky ostatních. Mám tě rád, dokážeš být velmi zábavný, ale občas jsi pořádně otravný."

Měl jsem týmové kolegy, kteří mi dávali zabrat, protože ve mně viděli potenciál. Někteří byli mnohem disciplinovanější, systematičtější a organizovanější ve všech oblastech závodění. Zcela oprávněně se mě ptali, proč se to vždy stane právě mně.

Proč vždy přijdeš bez něčeho potřebného, nepřijdeš vůbec nebo si spleteš den? Čím to je?

Byli jsme šestičlenný tým a všichni museli pobíhat kolem a řešit mé problémy. Bez ohledu na to, jak moc jsem se snažil nevytvářet kolem sebe chaos, vždy se mi to nějak povedlo.

Když jsem se však dostal na startovní čáru a měl jsem dvě kola, cyklistické kalhoty a láhve, všechno se změnilo. Tehdy se moje mysl přepnula a ADHD se stalo výhodou. Až do toho okamžiku však výhodou nebylo.“

Prostor, ve kterém vše dává smysl
Tím se dostáváme zpět k hlavní otázce. Proč cyklistika přitahuje neurodivergentní lidi?

Odhaduje se, že ADHD má přibližně čtyři procenta dospělých ve Velké Británii, přestože diagnózu dostal pouze zlomek z nich. Cavell však cituje profesora Michaela Liebrenza, sportovního psychiatra spolupracujícího se Švýcarským cyklistickým svazem. Podle něj může mít ADHD více než 20 procent profesionálního pelotonu.

Možná se jedná o přirozený výběr aktivity, při kterém vlastnosti cyklistiky dokonale vyhovují lidem s ADHD.

Cavell je přesvědčen, že cyklistika pomáhá zvládat projevy ADHD „na každé jedné úrovni“.

"Představuje svobodu a ticho. Je to okamžik, kdy vás svět přestane kritizovat a vy přestanete přemýšlet nad tím, že nikam nezapadáte. V běžném životě máte problém dodržovat pravidla a struktury, které ostatní zvládají bez větší námahy, ať už jde o vyučování, domácí úkoly nebo obyčejné pamatování si věcí.

Pro mnoho lidí je kolo místem, kde se cítí dobře. Neplatí to pouze pro lidi s ADHD, ale i pro lidi s poruchou autistického spektra, která je další formou neurodiverzity a v knize dostává velký prostor. Cyklistika jim nabízí něco, k čemu mají přístup, co mohou ovládat a kde se cítí jako doma.

Když jsem se po stanovení diagnózy zpětně podíval na svůj život, všechno najednou dávalo smysl. Pochopil jsem to naprosto jasně. Na kole končila kritika, získal jsem klidný soukromý prostor a mohl jsem si užívat směs dopaminu a noradrenalinu, tedy neurotransmiterů, které mimo jiné aktivují schopnost soustředit se.“

Cavell v knize označuje cyklistiku za jednu z mála věcí, které ho dokážou „vytrhnout z přirozeného stavu chaotického snílka“. Způsob fungování jeho mozku mu zároveň umožňuje sjíždět z hor děsivou rychlostí a přitom zůstat naprosto klidný.

Jelikož během života utrpěl na kole několik vážných pádů, nepovažuje to automaticky za pozitivní vlastnost. Při snaze dostat se v závodech z bodu A do bodu B však mohla často představovat výhodu.

„Ano, je to výhoda až do chvíle, kdy jí přestane být,“ odpovídá.

Diagnóza mu umožnila zavést opatření, která mu pomáhají na kole i mimo něj. Na řidítka si přilepil jména členů své rodiny. "V rozhodující chvíli uberete deset procent a řeknete si, že stačí zpomalit na 70 kilometrů za hodinu. Moje závodní léta skončila. Teď si už uvědomuji, že v podobných situacích by měl člověk cítit alespoň trochu strachu."

Stejné to bylo během závodu. Nikdy jsem necítil strach. Zažíval jsem klidné vzrušení, které mělo své výhody, ale také nevýhody. Dnes už tomu rozumím.“

Co by měl udělat člověk, který ve vlastním životě zpozoruje podobné projevy? Cavell odkazuje na slova profesorky Francescy Happé, kognitivní neurovědkyně z King's College London, jejíž výzkum se zaměřuje zejména na autismus.

"Myslím si, že to vystihla naprosto přesně. Třeba si položit otázku, zda vám to způsobuje problém. Pokud ne, jednoduše přijměte, že takoví jste, a zkuste to slavit. Když je to nutné, zaveďte opatření, která vám pomohou. Pokud vám to však dlouhodobě způsobuje problémy, možná budete potřebovat větší pomoc."

Cavell se k tématu dostal jinou cestou, prostřednictvím člena své rodiny. "Prošli jsme stejným procesem, proto si o tom dokážeme povídat a navzájem si pomáhat. Velmi dobře si rozumíme, "říká.

"Stalo se to součástí slovníku naší rodiny. Řekneme si například, že tito dva s tím zase budou mít problém. V 99 procentech případů to řešíme s humorem, ale zároveň si uvědomujeme, že pokud chceme tyto dva někam pozvat, musíme jim to zapsat do kalendáře, zkontrolovat, zda odpověděli jsem celý život. diagnóza velmi pomohla.“